Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nepokoj

Zdá se mi, že jsou všichni plní optimismu a tak jsem se rozhodl napsat Honzův depresivní myšlenkový pochod..
Doufám, že si to nikdo nepřehodnotí a neřekne si, že jsem to psal podle svých zážitků – i když některé shody s mými pocity tam jsou, jako v každém mém článku, recenzi, povídce nebo programu.
Popravdě řečeno, to přemýšlení o tom, proč se lidi chovají divně a myslí si, že se chovají normálně a proč jdou hlavou proti zdi a nikoliv s tím co cítí na srdci, ve svých duších a nebo ve své hlavě, mě provází pořád. Tak mi to prosím nemějte za zlé a berte mojí povídku jako jakýsi nepovedený slepenec mých i převzatých myšlenek, jako paskvil mého spisovatelského umění a jako paskvil který má něco do sebe.
Tahle povídka se jmenuje NEPOKOJ a doufám, že se Vám bude líbit, přestože není (nebo nemá být) veselá. Snažil jsem se ji psát tak, aby byla trochu bláznivá, trochu divná a při tom všem také trochu filozofická.

Nepokoj

Jmenuji se Jan a toto je můj příběh červnového zhroucení logického myšlení z roku 1996. Byl asi květen nebo červen. Začal jsem cítit jakýsi duševní nepokoj. Byl jsem přepracovaný, zamilovaný, zblblý, přeučený a přitom všem se mi chtělo udělat něco velkého, jenže nebyl čas. Tyhle pocity má občas každý člověk z dnešního, někdy krásného a někdy hnusného světa. Někdo tomu říká deprese, někdo si v tom libuje a některé šťastlivce to snad vůbec nepotká. A já jsem bohužel nepatřil ani mezi jednu z těchto skupin..
Škola je hrozná věc a ta střední někdy ještě víc. Ale to určitě znáte všichni. Kdysi jsem byl zarputilý (ale skoro nemluvící) optimista. Všechno mi šlo, všechno jsem měl, byl jsem bezproblémů. A když jsem se nudil? Zašel jsem se spolužáky a kamarády do klubu. Ale teď? Byl jsem plný pesimismu z toho všeho, co se dělo kolem mě. Nechala mě být má holka, jeden kámoš skončil na drogách, druhý má doma nějaké problémy (a zdá se, že jeho duševní nepokoj, začal překračovat i hodnoty, které do té doby uznával..) Škola, která mi doteď šla sama od sebe, na mě začala jen tak zničeho nic bezdůvodně útočit. Jsem oběť moderní doby. Nestíhal jsem tempo všeho, co se dělo kolem mě, vrávoral jsem za jedoucím vlakem. Začal jsem nad vším hodně filozofovat, nad vším jsem přemýšlel, aniž bych věděl proč nad tím přemýšlím. Před koncem školního roku, už jsem byl úplně zkleslý. Při vyučování jsem usínal a večer jsem nemohl spát. Všichni kamarádi to věděli, všichni se ptali proč ? Řekl bych jim to, kdybych věděl proč. Jednoho dne mi jedna z mnoha mých super kamarádek nabídla zajímavou věc. Ať se jí, pokud chci, svěřím se vším. Že mi to prej pomůže, člověk prý v sobě nemá držet negativní věci. Ale mě už se ani mluvit nechtělo. Nikdy jsem moc nemluvil, tak proč bych měl mluvit teď ??? Cítil jsem, že se se mnou děje něco divného a že tomu nedokážu zabránit. Marně jsem čekal na pomoc okolí, vždyť i ono bylo pod tlakem rychle jdoucí společnosti. Přes víkend jsem nevylezl z postele. Poslouchal jsem bigbít, protože bigbít mě vždy držel nad vodou. Myslel jsem na to, proč se to všechno kolem mě tak rychle valí a proč mám ze všeho divnej pocit ??? Zdálo se mi, že se všichni přestali smát. Jakoby bych byl blázen, že jdu a že se směju. A tak jsem se změnil, přestal jsem se smát. Jenže okolí se začalo smát tomu, že jsem smutný. Měl jsem proto špatný pocit z toho, že nejsem dost flexibilní. A že se nedokážu rychle přizpůsobit v danném časovém horizontu. Jenže tak to bývá, vy se přizpůsobíte a všichni se změní. Budu zase vysmátej, jako předtím. Ať si všichni říkaj, že jsem divnej – Mají pravdu, jsem blázen. Jenže jsem na to opravdu hrdej, vždyť kdo má dnes šanci a vůbec i to štěstí být veselým bláznem ??? Navíc je to lepší, než být vychytralým blbečkem a smutným intelektuálem. Nesnáším lidskou přetvářku, jak se na mě všichni dívaj divně, jen proto že se chci vymykat běžnostem nebo se jim vymykám. Všichni mě proto pomlouvají a ve skrytu duše mi závidí, protože to nikdy nedokážou a budou pořád jen průměr a béčka. Skoro nikdo si nedokáže udělat srandu ze sebe, všichni si jí dělají jen z někoho jiného a když na ně dojde, tak se cítí ukřivdění. Když něco ztrácíte, také něco získáváte a naopak, když se vydáte snadnou cestou nic nedokážete. Když jdete cestou velkého odporu, něco dokázat můžete. A jak se zpívá v jedné písni, kdo se bojí vodou jít, ten podle tónů faraónů musí žít. Takže se mějte vy, kteří se nechcete vymykat a radši půjdete kolem potoka, než aby jste ho překročili. Ztratil jsem holku, co jsem tím získal a co jsem ztratil? Je to pozitivní negativita? Nebo negativní pozitivita? Kámoš fetuje, ale aspoň mu chutná. Já nefetuju a jíst mi nechutná, protože jsem zamilovaný. Ale to přejde. Ono je to jedno, já ji mám rád, ona mě ne. Možná by to bylo horší naopak. Být v pozici milovaného, ale nemilujícího by mě postavilo do pozice ubližujícího a bezcitného. Takhle alespoň cítím. Všechno má svá pozitiva a negativa. Nic není ani černé ani bílé. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Láska je krásná, ale svoboda a volnost také není k zahození, pokud máš kolem sebe kamarády. Je těžké brát svět tak, jaký je, protože jinak to nejde. A proč se nade mě povyšuješ ty, člověče? Že máš lepší vzdělání než já? No a co, člověk není více člověkem, tím že má vyšší vzdělání. Člověk ve škole pouze přebírá informace. Dobrá a užiteční věc se také může stát ve špatných rukou špatnou a nebezpečnou. Ale platí to i obráceně. A že jsem naštvaný a neustále proti něčemu protestuju a na něco nadávám? Jsem nespokojený s tím, co se kolem mě děje. Všechno nejde vyřešit inteligentně a někdy na to ani není čas. Nesnáším škatulkování lidí, ale při tom i já sám je škatulkuji. Dělám i to, co se mi nelíbí. Musím, jako každý člověk. Nesnáším pohled na mrtvá zvířata na jatkách a při tom sám jím maso. Nesnáším šprty, ale přitom se i já ve škole snažím. Nesnáším některé lidi, ale přesto je musím pozdravit a musím s nimi spolupracovat. Nesnáším pokrytce a doufám, že jím nejsem a nikdy nebudu. Forever in Memory. Navždy v paměti??? Na co mi to bude, ovšem není špatné, když si Vás lidi pamatují a Ví o vás. Jenže jsem línej přehodnotit své myšlenky. Jsem línej, ale aspoň něco dělám. Znám lenochy, kteří nic nedělají a vystačí si s tím. Je mnoho otázek, jejichž odpověď nikdy neuslyším. A jen z pomyšlení na to, se mi dělá špatně. Jaký je význam člověka? Co zmůže jeden člověk? Nic. Jeden člověk nedokáže změnit celý svět. Jeden udělá málo a všichni dohromady udělají něco. Ale co to bude? Zničíme sami život na Zemi nebo nás zničí srážka s vesmírem ???
Co je vlastně láska? A proč to někdy bolí a někdy ne? Je to tak a ne jinak ??? Rád bych to věděl, jenže vědecké řeči mě neuspokojují, i když jim věřím. Je ve mně nějaký logický rozpor, nebo nesrovnalost, ale proč to tak je, to nevím?
A pak přišel konec víkendu, v němž jsem přehodnocoval hodnoty, některé zanechával a jiné získával. A pak už to bylo zase všechno jen krásný, ani nevím proč. Ale jsem šťastnej že to je tak a ne jinak. Lets´go.

David Havlíček (dhm@centrum.cz)

PS:
Při psaní tohoto textu jsem poslouchal perfektní muziku Daniela Landy a skupiny Mňágy a Žďorp

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Neoblíbený člověk
Když jsem býval malý, potkával jsem na ulici téměř každé ráno cestou do školy podivného chlápka s typicky nesympatickým pohledem. Ten pohled už předem varoval před tím, aby onoho nesympaťáka někdo kontaktoval. Býl to už starší prošedivělý pán s očima kriminálníka v ošoupaném huberťáku. Byl menšího tělesného vzrůstu, trošku shrbený a malátně se pohybující po chodníku ze strany na stranu. Občas si pro sebe něco mumlal, jindy nadával nesouvislými větami kolemjdoucím. Byl to přesně ten typ člověka, co utkví v paměti lidí pro své podivínství a co se o něm šíří historky mezi všude přítomnými žvanily a drbači.
Možná by ho svět litoval, kdyby o to stál a hlavně kdyby za to stál. Patřil mezi neoblíbené vyvrhele, kteří si svůj osud zaslouží a kterým se ani odpustit nedá i když by si lidé měli umět odpouštět. Jenže on se k lidem, které kdysi potkával cestou nahoru choval jako bestie a oni mu to prostě jen při jeho cestě dolů vrátili. Býval to prý chlápek, před kterým se každý třásl a který vždycky dokázal co chtěl. Měl vlivné, správné známé a plánovitě si vybudoval kariéru, která padla s bolševickou érou pro kterou žil a ve kterou, budiž ji země těžká, snad i věřil. No a teď bloudí světem sám, nemá přátelé a kvílí nad malou penzí, když čeká na konec svého života. Když za oknem prší, sedí za ním a nostalgicky vzpomíná na časy hojnosti, kdy se ho každý bál a kdy býval “přesmrtvolochodič”, který vždy věděl za jaký provázek má zatáhnout, aby z dané situace vytěžil maximum.
Jenže všechno jednou končí a on zanevřel na svět, možná si sám připadal jako “zrůda”, možná se litoval a snad by žil jinak, dostat ještě jednou šanci žít, ale to bohužel není možné a co člověk jednou udělá není možné zpětně vymazat. I myšlenky lze zpronevěřit, tak se nelze divit lidským činům.
A pak jednoho dne zmizel z naší ulice a už jsem ho nikdy neviděl. Nikdo neplakal, nikdo se nesmál, všem to bylo jedno. I tak smutný někdy může být osud člověka.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nedopsaný dopis
===============

Uběhlo hezkejch pár let,
co tě pozval na koncert,
co ti řekl, jak má tě rád,
když kapela začla ploužák hrát.

Hledá silný slova,
aby ti to mohl říct,
chtěl by tě držet znova
a už nikdy nepustit.

Nedopsaný dopis na stole,
vzdal to dřív
než dopil číš.
Koncert skončil
roky uběhly
jak chtěl by ti být zas blíž.

Je už to dávno,
co viděl tvý oči,
je to tak dávno,
co nechal tě být,
kdyby jen věděl,
jak tohle skončí,
nenechal by tě odejít.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Naléhavé
Vezmi svůj meč i těžkou zbroj
a ještě dnes ujížďěj za ní,
třeba jí brzy nabídnou poslední kroj,
možná již zítra nebude k mání.

Že nemáš šanci, proč si furt lhát
a kompromis s jinou brát jako řešení,
jseš přeci chlap, ten nesmí se bát,
položit život svůj za její sevření.

Nečekej, utíkej, zanechej básní,
čteš je beztak jen kvůli té krásce,
básníci píší jen vzpomínky vlastní,
nebo v nich rozjímaj o nějaké lásce.

Jiná je než všechny ostatní,
daleko od tebe na hradě střežená,
vytáhni papír s adresou kontaktní,
než bude čekáním na popel spálená.

Že má moc kouzelnou, říkají o ní,
úřadům církevním snad proto se nelíbí,
slzy ji tečou když úsměv svůj skloní,
prý zítra ji naposled svítání políbí.

Nenechej osud svůj a její rozdělit,
neměl by cenu pak stejně ten tvůj,
vím často bývá těžké se osmělit,
pospíchej za ní, stůj co stůj.

Neváhej, nečekej, utíkej za ní,
cíl není daleko, prý leží u nebe.
nech padnout třeba tři spřežení,
udělej všechno ať ji máš u sebe.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Na hodině informatiky, která se málem změnila v sexuální orgie
Soudruh učitel (dnes tento člověk má mnoho jiných názvů a titulů jako třeba učitel, kantor, kretén blbej atd) vešel do třídy a … Počkat dnes se vlastně neříká soudruh.
Takže od začátku paní učitelka Jan Prokeška vešel do třídy plné počítačů byli to samé staré XTčéka vylepšené na dvaosmšestky. Děcka byli nervózní jelikož chtěli už jít domů, protože se těšili na večerní fotbalový zápas, který se ten den ve městě konal. Pan učitel byl starý, jeho třídním učitelem byl Jan Amos Komenský a jelikož byl učitel ve třídě na supl a vůbec nevěděl k čemu počítače slouží, tak se zeptal jednoho z žáků co se s tím má dělat a on mu řekl že se ten stroj má pustit, učitel tedy vzal XTéčko a pustil ho na zem a řekl pustil jsem počítač. Žáci pomalu nastartovali počítače a až na několik vyjímek se počítače dostali do operačního systému MS DOS 1.1 v Čínsko-Egyptské verzi. Poté si učitel došel pro paní ředitelku, jelikož nevěděl co
má učit a mladá paní ředitelka – bylo jí asi 21 a byla i nadměrně hezká šla do učebny, kde jsme tou dobou pobývali (chudák ženská ta naše ředitelka, asi se v 18ti zbláznila a pak se přihlásila na pedagogickou školu. Já osobně si myslím že by víc vydělala v nočním klubu). Když přišla do učebny, učitelko/ka Jan Prokeška i přes své stáří zasvítil jak atomovka při výbuchu a posilněn viagrou skočil na ředitelku, která však dokázala odolat jeho vráskám a učitele vyhodila ze školy.
He. Dobře mu tak – chci říci, bylo to tak pro něj lepší. Sexuální harašení v 470 letech není dobré na srdce a stejně by z toho asi moc přes svůj šedej zákal neměl. Ale vraťme se zpět. Paní slečna ředitelka řekla, nechme tyhle starý křápy, ať si tady reznou mi si vezmeme sexuálně-biologickou výchovu. Měli jsme radost, jelikož ty Xtéčka byli stejně tak pomalý, že s kalkulačkou v ruce jsme vypočítali jakýkoliv příklad rychleji než oni, ale ta radost nebyla jen kvůli takovéhle blbosti, ale hlavně pro to, že nás bude učit takováhle sexbomba. Kam se hrabe Panela Andersén nebo Karma Elektro (_) (_) … učitelka (vlastně ředitelka) nás odvedla do učebny, kde jsme ještě nikdy nebyli. Bylo to ve školním sklepě. Ona řekla, že komu je méně jak 15 může (což znamenalo že musí) jít domů. Samozřejmě, že mi 15 bylo a tak jsem byl rád, že mohu zůstat, dokonce jsem zapoměl na večerní foodball. Zbylo nás tam tak dvanáct, šest kluků a šest holek, začínalo to vypadat docela dobře. Ředitelka mrkla a v jednom rohu se objevila postel s Karmoelektrou (Karmou Elektrou) a v druhé vana s Britany Spreasovou. Ups! Ředitelka asi uměla čarovat nebo co, ale to bylo v tu chvíli jedno. Takovouhle krásnou čarodějnici, která umí vyčarovat jakoukoliv krásnou holku (a pro ženské asi zase chlapa) a navíc vyučuje sexuální výchovu by asi stejně nikdo neupálil a navíc jako čarodějnice by se upálení stejně vyhnula. A stejně už se čarodějnice nepálí 🙂 což je dobře, protože by jí byla škoda. Ředitelka ukázala na mě a řekla, vyber si jednu z nich a za ní běž, můžeš si s ní užít. Prvně jsem chtěl jít za Karmou Elektrou, ale pak jsem se uvědomil, že je přece jen o hodně starší, že je pro mě lepší Britney, která je tak stejně stará jako já.
Šel jsem tedy za Britney. Ředitelka se mě ještě zeptala, jestli jí chcu ve vaně. Řekl jsem že radši v posteli. A tak se Britney objevila v posteli. Pak se mě ředitelka ješte optala jestli jsem v pohodě, já jsem řekl že ano a tak to jelo. Byl jsem sice trochu nervózní z toho jak se na mě všichni dívají, ale ředitelka mě uklidnila a řekla že ostatní prožívají to samé s jinými slavnými osobnostmi. Pak ředitelka i všichni zmizeli a já jsem zůstal stát sám s Britney v místnosti. Na stole ležely Durexky, ale nějak sem si jich nevšímal. Byl jsem trochu vyděšen, hladina adrenalinu se zvyšovala, Britney se ke mě přibližovala a já se přibližoval k ní… Upss.
Cítil jsem, jak mě chytá za ruku, moje smysly nestíhali všechno zaznamenávat. Začala na mě mluvit a česky !!! Česky ? Divte se nebo ne, ale opravdu na mě mluvila česky. Dlouze mě políbila a řekla líbej mě, tak sem jí líbal i když sem se celý chvěl vzrušením. Pomalu jsme lezli do postele, začínala se svlékat, já taky, chtěl jsem do ní. Leželi jsme teď vedle sebe, pomalu to začínalo být dost zajímavé. Objal jsem jí a najednou sem si všiml, že objímám plyšového medvěda. Britney zmizela, místo ní se vedle postele objevila stojící ředitelka. A řekla, s neznámou holkou a bez kondomu. Začal jsem jí vysvětlovat, že jí znám z televize, takže pro mě zase tak neznámá není, ale ředitelka trvala na svém. A tak moje sexuální hra skončila. Ředitelka zmizela a já jsem v místnosti zůstal sám. Jak daleko se asi dostali mí spolužáci, kolik z nich asi použilo kondom nebo jinou antikoncepci. Proč jsem si nevzal jen ten kondom ??? Asi jsem debil. Řekl jsem si, chtěl jsem to všechno vrátit zpět. Byl jsem naštvaný na ředitelku, že to tak rychle ukončila. To se přece nědělá, takovouhle zátěž na mou psychiku – nejprvne mě nechá dojít k tomu nejzajímavějšímu co jsem kdy v životě mohl zažít, ale než jsem to stihl zažít, tak to ukončí…
Ale moje myšlení se teď vzdalovalo od Britney k jedné holce, na kterou jsem si vzpoměl a do které jsem se kdysi zamiloval. Dlouho jsem jí neviděl (no dlouho – jeden a půl roku, ale i to je strašná doba) – byla to jedna francouzka (samozřejmě tak stará jako já) která u nás na táboře minulý rok trávila prázdniny. Tehdy jsem se do ní opravdu velmi zamiloval, ale o tom někdy jindy v jiné povídce. Ona se zase nejspíše zamilovala do mě, byli to krásné prázdniny. Kolik hodin jsme spolu strávili. Jenomže pak se začal blížit konec léta a tak když odjížděla pryč (zpět) stihli jsme si slíbit, že si budeme psát. Napsal jsem jí, ale ona neodepsala. Čekal jsem, ale pořád nic.
Pořád nic !?! Napsal jsem jí ještě jednou, třeba jí to poprvé nepřišlo – třeba maj bordel na poště. Ale zase nic. Tak jsem toho nechal, dál jsem se o to nepokoušel, ale doteďka mi vrtá hlavou proč mi neodepsala. Chtěl bych se s ní setkat. Nejde mi o sex. Ale o obyčejný flirt, říkal jsem si. Když vtom se objevila říďa, asi uměla číst myšlenky, nebo co ? Řekla mi, že mi umožní opravdové setkání s ní, nic virtuálního, jako s Britany, bude to opravdové setkání. Začala hromadit velké množství energie mezi svýma rukama. Cítil jsem velikou sílu, která od ní vycházela. Řekla mi, ať jí podám ruku, tak jsem natáhl svou ruku k její -> blik, letěl jsem velikým světelným tunelem a najednou konec, nacházel jsem se v nějakém malém francouzském městečku, před jejím domovem, když vtom ona otevřela dveře a vyšla ven. Když za sebou zavřela, otočila se a tak mě uviděla. Asi se lekla, jak kdyby viděla ducha. Co tu děláš, zeptala se. “Ale sem tu na, ehm na tom, na vejletě a dneska večer odjíždím, tak sem se tu chtěl stavit, u tebe. Ona na to “Já jsem chtěla teď jít ke kamarádce, ale tak pujdeme, teda pojď se mnou do Madagaskaru, to je jeden takový bar.” Tak jsme šli, zase až na druhý konec města a povídali jsme si, najednou jsem se zastavil a zeptal jsem se “Proč jsi mi neodepsala.” Ona na to “Chceš slyšet pravdu ?”, “řekl jsem že jo”. Tak mi začala vyprávět něco o tom, že když se vrátila domů, usmířila se svým bývalým klukem do kterého se taky kdysi zamilovala nebo co a že si řekla, že to nemá cenu, láska na takovou dálku, jen přes dopisy. Když jí pak ten kluk nechal, zdálo se jí už blbé mi psát nebo co ? Moc sem to nepochopil, tak dobře francouzky jsem zase neuměl, ale to mi tak nějak stačilo 🙁 začal jsem se cítit nějak divně, jako, že kdybych se tam teď neobjevil, mohlo to být lepší pro oba. Vždyť jsem na ní skoro zapoměl a ona na mě taky. Proč jsem se teď vlastně připomínal. Ale ona mě vyvedla z omylu, stoupla si přede mě a objala mě, chytl jsem jí a objal jí taky. Říkala mi potichu, něco jako, že to chtěla vrátit zpátky, ale že nevěděla co mi napsat, po takovéhle dlouhé době. Najednou se mi z hlubin duše vylilo to co jsem cítil, když jsem se s ní před rokem loučil. Byl jsem rád, že jí zase vydím po dlouhé době a tak jsem jí řekl, že teď jsme spolu a že si klidně můžeme psát dál. Objal jsem jí kolem boků, ona mě zase přes ramena a šli jsme do toho baru. Přišli jsme k takovému velikému centru a tam vlezli do nějakých malých dveří. Hrála tam hudba, disko-techno, měli tam kulečníky, elektronické šipky.. videohry, jukeboxy, byla tam skateařská dráha. Bylo tam hodně mladých francouzů i francouzek – ony ty francouzky jsou dost pěkný holky 🙂 vlastně :-O bylo tam dost našich vrstevníků. Opravdu dobře vybudované centrum pro mladé. Něco takového mít u nás, napadlo mě, vždyť mi se můžeme tak leda flákat po venku a čas od času zajít na diskotéku. Sedli jsme si, objednali si nějaké pití. Povídali jsme si, řekl jsem jí, jak je u nás, vyprávěl jsem jí francouzky české vtipy, což zrovna nebylo nic jednoduchého, ale francouzštinu jsem ovládal dost dobře, takže se i trochu zasmála. Ona to byla dost pěkná holka, tak se nedivte, že sem se do ní asi znova zamiloval.. a tak jsme tam seděli, bavili se.. a když nám došla slova, tak jsme se tam na sebe jen tak dívali. Ona navrhla, co takhle si jít zatancovat, neměl jsem nic proti. DJ hžavil gramodesky a mi jsme šli na parket.. čas jak se zdá ubíhal velmi rychle, protože se objevila ředitelka, která řekla že budu muset končit, protože končí hodina. Tak jsem se s ní rozloučil, slíbili jsme si, že si budeme dopisovat a odešel jsem, když vtom jsem zmizel v záblesku světla a objevil se ve škole, mezi svými spolužáky. Každý měl nějaký zajímavý zážitek, to bylo zřejmé a tak jsme odcházeli v dobré náladě ze školy. Dalšího dne, jsme zjistili, že ředitelka odešla neznámo kam a že ředitelem je jménován Jan Prokeška pro staleté zásluhy při práci ve školství. Napsal jsem té mé krásné francouzce, ale neodepsala. Je to pravda – ženská je prapodivnej tvor.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Na smutno
Dneska ráno natřeli svět na smutno,
smáli se tomu, prý ve jménu “změny”,
kytky zvadly v zahradách,
ať pohřbí všechny plány, sny,
lásky ať už není, můžeme jít spát.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Návrat na Mars
Když jsem se vrátil na planetu Mars, našel jsem jen válkou zmrzačenou planetu. Vše bylo na pokraji zkázy. Skoro vše, co tu pozemšťané kdysi vybudovali, se ve válce za samostatnost planety změnilo v trosky. A díky této skutečnosti, zde bylo mnoho volných pracovních míst, vše se budovalo znovu. Vláda Marsu – potomci pozemšťanů, kteří zde roku 2049 začali budovat své kolonie, si podmanila ve válce obyvatele planety Země a držela tuto planetu pod svojí nadvládou.
Planeta Země byla také skoro zničená. Obyvatelé Země byli sice svobodní, ale díky tomu že první vesmírnou válku vyhrál Mars nesly válečné následky. Mnoho lidí skončilo v koncentračních táborech budovaných na Měsíci a ostatní museli odvádět neobvykle velké daně, které sloužili k obnově kvalitního života na Marsu. Byl jsem voják Marsu, který bojoval proti planetě Zemi. Viděl jsem umírat tisíce lidí. Znal jsem dokonce člověka, jenž byl členem posádky vesmírného letu, při níž bylo na celou Euroasii svrhnuto několik vodíkových bomb. A tak obyvatelé tohoto kontinentu byli vymazáni ze světa. Díky nové technologii naštěstí alespoň zbytek planety přežil. A po tomto útoku planeta kapitulovala. Bylo to strašné. Naštěstí to už vypadalo na mír mezi oběma nepřáteli.
Hledal jsem svojí dívku. Na planetě Mars však vládl chaos, obyvatelé byli rozházeni po celé planetě, ve válečných továrnách, a nikdo nevěděl, kde se kdo nachází, kdo přežil a zdalipak mu něco není. A stejné to bylo i s mojí dívkou. Nezbývalo než čekat, než se opět obnoví seznamy obyvatel.
Našel jsem si práci, budoval jsem u jedné statní stavební společnosti tunel mezi dvěma centry, v nichž bylo možné přežít a kde se nacházeli kdysi velká střediska života. Nejprve jsem bydlel na společné ubytovně s kolegy, za čtvrt roku jsem dostal byt v nově zbudovaném podzemním sídlišti. Večery jsem trávil v Galaxii, což byl jakýsi bar. Byla tam skvělá živá hudba, perfektní lidi, levné jídlo, pití a také perfektní holky. Peněz v té době bylo málo, zboží taky – jelo se na přídělové lístky. Tady se ovšem dalo načerno koupit i to, co bylo k nesehnání – jídlo, boty, luxusnější oblečení a samozřejmě také tabák. Proto sem lidi chodili rádi. Jednoho dne v baru vypukla rvačka, vlítla tam armáda a většinu lidí postřílela. Zákony ještě pořádně nefungovaly, pořádek měla udržovat armáda, podle svého uvážení a jakýmikoliv prostředky. Holt smůla. Hodně mých kamarádů zde zemřelo. A lidi sem přestali chodit. I ta kráska obsluhující u baru, která mi v té době hodně pomáhala najít mojí dívku, byla postřelena. Zemřela na místě. Zanevřel jsem na svět a přestal jsem věřit lidem. Nechápal jsem proč neviní umírají, jen kvůli tomu, že se mocní neshodnou. Stal jsem se více než stálým hostem baru Galaxie a lil do sebe láhev za lahví, za dunivých a rytmických zvuků bigbítu. Přestal jsem chodit do práce. Okrádal jsem státní kasu. Vysral jsem se jim na to. Proč budovat něco, co další válka zase zničí. Ať jde armáda do hajzlu. Půjdu klidně za ní, zničím jí, řekl jsem si jednoho dne. Vím, že to tak cítilo hodně lidí, chodících do Galaxie. Byli to většinou drsňáci, kterým válka vzala všechno – zdraví, majetek, rodinu, lásku i práci. Seděl jsem a chlastal. Byl jsem srab. Z drsňáka se stávala troska. Věděl jsem to. Nejhorší však je, že mi to bylo jedno. Asi bych se upil do hrobu a domlátil v ringu, kdyby se neobjevila ta holka. Byla to sestra oné nešťastně zabité barmanky. Byla hrozně krásná. Uvědomil jsem si, že jí znám. Chodila, kdysi s mým kamarádem, je to ale dávno, ještě před válkou. Myslím, že to už tehdy byla nejhezčí holka v Qiexu, ve čtvrti, kde jsem vyrůstali a kde se to jen hemžilo kriminalitou. Bylo nám tehdy oběma asi šestnáct. Nyní jsme o sedm let starší. Ona už mě ale nezná, řekl jsem si a hodil do sebe skleničku. Poté jsem si poručil další. Ona byla nynější barmankou a já stálým chlastajícím hostem. S alkoholem to u mě šlo od desíti k pěti. Jednoho dne, když v baru skoro nikdo nebyl, už mi ovšem odmítla nalít, místo toho mě políbila. Byl to opravdu dlouhý polibek. Dlouhý a přitom krátký. Ten polibek byl krásný jako cesta do ráje. Hlavou mi prolítlo tisíce věcí a tělem projel blesk plný citů, zážitků a pocitů. Poté mi nalila další skleničku a oslovila mě jménem. Zarazil jsem se a zeptal se: “Ty mě znáš?” řekla že ne. “Odkud znáš tedy mé jméno?” zeptal jsem se. “Nevím, vymyslela jsem si ho..”. “Chceš se vrátit zpět mezi lidi, nebo chceš tady chcípnout? Vím, že to všechno nebylo lehký, vím, že si viděl v Evropě mnoho lidí zemřít” pravila. “A jak víš, že jsem byl.. ve válce”, “Podle výrazu v obličeji.” odvětila. “Tak co chceš, chcípnout nebo bojovat?”. Chtěl jsem říct bojovat, ale při pohledu na ní, ze mě vypadlo něco jiného, to co jsem vyslovil bylo: “milovat..”. Pousmála se a sedíc na barovém pultu, mě přitáhla ze židle k sobě. Přitiskla se na mě. Vypadalo to, že začne onen známý přírodní děj života. Než jsme však k tomu došli, odstrčila mě a řekla: “Můžeš mít všechno a všechny, ale mě ne.” Nalila mi dalšího panáka a posadila se proti mě, zapálila si cigárko a dívala se na mě. Nic jsem neříkal. Bylo mi to všechno jedno. Když jsem ho dopil, řekla mi: “Vím, že tady nechceš chcípnout. Tak pojď se mnou.” Šel jsem poslušně s ní. Zamknula vrata baru a vyšli jsme na chodbu. Vyjeli jsme výtahem do vyšších pater podzemního světa Marsu. Silné reflektory osvětlovaly chodbu s nablýskanou podlahou. A na té chodbě se rýsovaly dva stíny, dvě siluety – troska s kráskou. Šli jsme na metro a odjeli do Qiexu, do vesmírné čtvrti mého, ale i jejího dětství. Všechno tu bylo jiné i lidi. Nově zbudovaný podzemní svět kriminality. Všude bylo plno chudých lidí, drsňáků a gaunerů. A také mnoho trosek, hezkých holek a bláznivých pokrytců. Do chodeb vystupovaly výlohy zbožím vycpaných obchodů, hospod a striptízových barů. Za rohem blikal nápis Peep Show a vedle něj se nacházela vrata, vrata od světa do něhož mě ta kráska vedla. Odemknula a vyšli jsme po dřevěných schodech nahoru, o chodbu výš. Zde byli jen prázdné výlohy obchodů, které zatím ještě nikomu nepatřily, byla to místa normálním obyvatelům nepřístupná. Bylo tu šero a ticho. Šli jsme onou dlouhou chodbou, neznámo kam. Vypadalo to tu pustě a bez jakéhokoliv života. Když vtom najednou kolem nás vyskákalo několik zakuklených ozbrojenců se samopaly, zůstali jsme stát. Uměl jsem se prát, uměl jsem velmi dobře místní bojové umění, ale proti samopalové přesile, bych asi nic nezmohl. Ta holka vedle mě řekla: “To je dobrý Jyoshi, nic neudělá.”. “Lien, to si ty? Málem bych tě nepoznal..” pravil jeden z těch zakuklenců ke krásce, stojící vedle mě. “Vím, že chce také zbavit planetu diktatury, která si teď podmanila i Zemi, tak jsem ho přivedla”, řekla ta dívka. Zakuklenci si začali svlékat kukly. Několik z nich jsem znal. Byli to kluci s kterýma jsem v takových patnácti, šestnácti trávil čas na diskotéce, než začala válka a my jsme museli jít do armády. Šel jsem dobrovolně s nimi, byl jsem zavřen do cely s videoprojekcí. Myslel jsem na nejhorší, za chvilku však přišla Lien. Dívka, která mě sem přivedla a která mě evidentně nehodlá zlikvidovat. Sedla si vedle mě a já jsem jí objal kolem pasu, s tím že mě nejspíš shodí ze sedadla. Ale nebránila se, jen pustila video-projektáž a dívala se se mnou.
V té projektáži jsem se dozvěděl, že ona, i ti ostatní, nejspíš patří ke vzbouřencům, kteří chystají atentát na diktátora a převrat organizace, která vládne v podstatě celé sluneční soustavě. Když projektáž skončila, řekla mi, že mě už dlouho hledají, že jsem jeden z pěti bojovníků, kteří se učili u BigThiefa, velkého mistra KaongJutsu ve volném stylu. Dozvěděl jsem se, že jeden z mých kamarádů je vůdce povstání. Zeptal jsem se, kdo to je. Řekla, že ona je jeho ženou. Pochopil jsem, byl to můj nejlepší kamarád z předválečného období. A když kamarád potřebuje pomoc, jdu do toho. Řekl jsem jí, že se přidám a ona mě odvedla za Aermem. Byl to kamárád a člověk, kterého jsem znal v podstatě od útlého dětství. Neviděl jsem ho však přes sedm let – od doby, kdy začala válka. Zašli jsme si zachlastat do hospody, jako tehdy. Vysvětlil mi, že to myslí vážně a že společně s ním jde skoro dva tisíce nespokojených povstalců, jejichž domov je nyní v oněch údajně neobydlených nově zbudovaných místech Qiexu. Mají tam své tělocvičny, posilovny i továrny na zbraně. Později mi ukázal všechno vybavení oné části Qiexu. A já jsem začal učit nejlepší zbouřence z nejlepších bojové umění nazvané KaongJutsu, tak abychom získali svobodu planety Mars i planety Země.
A čas běžel. Přestal jsem do sebe lít láhev za lahví, dostal jsem se do formy. Tisíce hodin v tělocvičnách i v posilovnách mě postavily na nohy. Chvat za chvatem, to co jsem dávno zapomněl a to co jsem nepotřeboval ani ve válce, to co mě kdysi učil BigThief velký mistr KaongJutsu ve volném stylu, který bohužel zemřel ve válce. To vše jsem si nyní zase osvojil a učil druhé. Jednoho dne mi přišla zpráva do mých palmových hodinek, že počítač nalezl v databázi mojí dívku, kterou jsem přes sedm let neviděl. Odcestoval jsem za ní a nechal své učedníky bez učitele. Oni ovšem trénovali sami, i beze mě. Odjel jsem do vzdálených částí Marsu, kde teď moje dívka Lusia žila. Nevěděl jsem, proč tam teď žije, ani jak se tam dostala. Vrtalo mi hlavou, proč se mi neozvala, když jsem se hned po příjezdu na Mars zapsal do počítačové databáze obyvatel Marsu a zajímalo mě i to, proč se zapsala do databáze až nyní.
Přijel sem tam a vyhledal si její adresu. Ubytoval se v hotelu a dalšího dne jsem se vydal za ní. Zazvonil jsem u jejího bytu, kde nyní bydlela. Nikdo mi neotevřel. Napsal jsem jí tedy vzkaz a domluvil si schůzku. Když dalšího dne přišla do baru, málem bych jí nepoznal. Měla nakrátko ostříhané vlasy a trochu přibrala. Její oblečení vyznělo tak, jako by šla někomu na pohřeb. Ale základní rysy v obličeji zůstaly neměnné, stejně jako její krásná chůze. Povídali jsme si dlouho, skoro nic mi o sobě nechtěla říct, něčeho se bála a pořád vyzvídala věci ohledně mých přátel s nimiž jsem chystal povstání. Nic zásadního jsem jí neřekl, věděl jsem, že nesmím, mohlo by nás to všechny stát život. Ona se hodně změnila a nejen na pohled. Kdysi to byla vyrovnaná a otevřená optimistická dlouhovláska, která nedokázala pokazit legraci. Teď to byla introvertní melancholická pesimistka s hroznou imige a s pocity méněcennosti, která se skoro neusmála. Vypadala velmi vážně a přitom nervózně. Ptal jsem se jí, proč se neozvala.. Po chvilce zamyšlení mi řekla: “Promiň, už tě nemiluju, život je prostě takovej, nemůžeš ho změnit. Svět se mění s časem, stejně jako lidi a láska. I hodnoty, které mi byli kdysi svaté, už neuznávám. Promiň, ale už mě nehledej.” Pak mě rychle políbila, v tom polibku jsem cítil, že mě ještě má ráda, ale cítil jsem tam i strach z toho, že se nesmí zamilovat. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy nám bylo patnáct, šestnáct a kdy jsme spolu trávili špatné chvíle. A všechno co bylo krásné a dávné, bylo nyní překrásné a blízké. Pak se ale náhle zvedla a se slzou v oku zmizela dřív, než jsem se stihl vzpamatovat. Viděl jsem její postavu v dálce jako přelud, viděl jsem jí teď totiž takovou jaká byla kdysi, a ne takovou jak vypadá nyní. Bylo mi smutno. Nic jsem nechápal, kdysi tak blízká bytost je mi nyní tak vzdálená a nedosažitelná, jako záchrana na potápějící se lodi. Když jsem se přišel k jejímu bytu, už tam nebydlela. Dokázala za necelou hodinku prodat svůj byt a zmizet neznámo kam. I její jméno zase zmizelo z počítačové databáze obyvatel Marsu. Hledal jsem jí, ale marně. A tak jsem to nechal být. Když mě bude chtít vidět, nějak se mi ozve. Ovšem jak to zatím vypadá, spíš mě vidět nechce…
Vrátil jsem se na hotel. Chytl jsem nějakou cestovní chřipku a musel zůstat několik dní v posteli. Naštěstí mi bylo v mé hotelové posteli dobře. Tou dobou vláda nechala popravit pět tisíc lidí, kteří veřejně nesouhlasily s jejími názory. Pocítil jsem opět nutnost našeho ozbrojeného povstání a likvidace diktátorské vlády.
Byl jsem nemocný již několik dní a pomalu jsem se uzdravoval. Jednoho dne za mnou přijela Lien. Když přišla na hotel, řekla mi, že musím co nejrychleji vypadnout, že jde po mně tajná služba a že mě chce zlikvidovat, protože jsem poslední žijící člověk, ovládající KaongJutsu ve volném stylu o němž vědí. Ptal jsem se proč nepřijel Aerm. Řekla mi, že nemůže opustit Qiex, protože po něm jdou “tajní” už dlouho a na všech nádražích vysí jeho fotografie. Vyšli jsme ven, ale na chodbě dolů nás přepadlo několik lidí, nejspíše agentů poslaných vládou. Bylo jich šest, tři jsem zmlátil, dva Lien zastřelila a poslední se dal na zběsilý útěk a už jsme ho nechytili. Z hotelu jsme zmizeli podzemní chodbou.
Odjeli jsme pryč a přitom si dávali pozor, zda nás někdo nesleduje. Nesledoval, bylo to dobrý.
Když jsme se vrátili, dohodli jsme se s Aermem a Lien, že mi tři budeme muset změnit image, aby jsme se mohli pohybovat mezi lidma. Já jsem začal nosit paruku, vypadal jsem jako dlouhovlasý hipík. K tomu jsem nosil černé brýle a nechal jsem si vyhladit jizvu pod okem.
Aerm začal nosit na veřejnost masku, která vypadala jako skutečný obličej. Změnil i styl oblékání – začal se totiž oblékat, jako úředník ve výslužbě. Což byl oproti jeho dosud maskáčovému šatníku veliký skok.
Lien, díky tomu že zastřelila dva lidi, byla hledaná i v televizi, její nová image se musela promyslet. Takto krásnou dívku totiž nikdo jen tak nepřehlédne. A jak tedy změnila Lien imige? Nejvýraznější na ní bylo její tmavé obočí a krásně milé upřímné oči. To bylo lehce zpravitelné, trochu make-upu a brýle. Změnila rtěnku a styl líčení. Dále pak na ní byly výrazné její velmi dlouhé černé vlasy, které nosila rozpuštěné. Zásadní změnu Lien odmítla, ostříhat se logicky nechat nechtěla. Přemýšleli jsme tedy jak jinak, šátek by to nespravil, ty se dnes už moc nenosí a jeho nošením by na sebe upozornila. Nosit vlasy ztažené, to by jí asi také moc nepomohlo. Tak leda nějak vyčesat do drdolu, pravil Aerm. Zkusila to, nebylo to špatné. Ještě změnila barvu z černé na světlý odstín oranžové a bylo to. A její styl oblékání, její dosud dost odvážný styl s nimž provokovala okolí musel jít stranou. Začala se oblékat spíše jako kráska, která chce před pozorovateli ukrýt své poklady. Její nový image byl – chemická inženýrka na cestách nebo něžná a nezkušená zrzka se bojí, aby jí někdo neublížil. Přestala nosit vysoké podpadky. Výrazný křížek, který nosila na svém krku, začala schovávat pod oděvem. Byl to nejspíš i onen křížek po sestře, který ji později chránil před nástrahami.
Náš nový imige vypadal dost zajímavě, museli jsme ho ještě trochu doladit, ale myslím, že by nás nepoznala ani vlastní máma. Teď už jsme se zase mohli pohybovat volně po Marsu, vymazal jsem se ještě z databáze obyvatel Marsu, aby mě nenašli podle mého trvalého bydliště a pak už to všechno bylo zase v pohodě. Opět jsem začal učit zbouřence KaongJutsu, vymýšlel jsem dokonce vlastní strategie a postupy v boji. Rozrazit několik cihel rukou nebo dřevěné prkno hlavou už nebyl pro mé svěřence – zbouřence problém. Přesto jsme všichni dále cvičili a plánovali svrhnutí diktátorů.
Jednou jsme si tak vyjeli s Lien a Aermem mimo naší čtvrť, všude na veřejných místech a na stanicích metra stáli agenti, kteří nás hledali. Bylo zajímavé, že je ani nenapadlo, že ty co hledají jsme ve skutečnosti mi a že jsme změnili podobu. V televizi, na internetu i v novinách byli naše fotky.. asi jsme trochu riskovali, naštěstí nás nikdo nepoznal (nebo neudal).
A čas neustále plynul, jak plyne.. a s ním se i naše práce pomalu blížila ke konci. Blížil se čas, kdy se mělo rozhodnout jestli svrhneme diktaturu nebo budeme všichni popraveni.
Aerm si založil stavební společnost a nabídl se, že postaví v části Marsu, kde sídlí vláda palác pro diktátora. Vychválil diktátorské vládě vše, co by tam mohlo být a jak by to bylo krásné. Oni samozřejmě souhlasili. A tak jsme začali za peníze z daní obyvatel Země a Marsu stavět palác. Pomalu jsme se všichni přesouvali ke stavbě. Když jsme byli skoro všichni v oněch místech, povedlo se pomocí složitého systému přeprogramovat počítač na celnici, který kontroloval, co převážíme. A tak už nic nebránilo tomu, aby jsme přesunuli zbraně, techniku i vybavení do míst, kde jsme stavěli pro diktaturskou vládu palác.
Asi po měsíci jsme začali s útokem. Já s Aermem a Lien jsme změnili zpět svojí image, aby jsme opět byli sami sebou. Jeden ze zbouřenců vtrhl v noci do střediska ochrany vlády, přeprogramoval počítače, které ovládali bezpečností alarmy a kamery a tak tu noc byl jediným našim problémem asi dvatisíce pětseti členná armáda vládní bezpečnosti, která s takovým útokem, jaký jsme měli my připravený nepočítala. My jsme uměli bojové umění a oni měli zbraně. Kdo vyhraje jsme nevěděli, ovšem byli jsme rozhodnuti zaútočit. A tak jsme druhého rána, asi ve dvě hodiny přepadli polospící stráže. Bili jsme se, jak to jen šlo. Bylo nás dva tisíce a jich o pět stovek víc. Mířili jsme přímo k místům, kde vládl diktátor se společníky. Cesta ovšem byla velmi dlouhá a trnitá. Já s Aermem a s Lien jsme šli s velmi kvalitníma bouchačkama v čele zbouřenců, když vtom jsme byli odříznuti od ozbrojenců velkými železnými vraty, které se za námi zavřely. Proti nám běželo asi patnáct agentů se samopaly, vběhli jsme do dveří, které byli vpravo od nás. A zatarasili skříní dveře. Zlikvidovat je samopaly však nebyl pro ně moc veliký problém. My jsme už ovšem byli pryč, díky větrací šachtě. Agenti se rozdělili, věděli že my jsme vůdčí část zbouřenců a že Lien zabila několik agentů při hotelovém přepadení. Měli za úkol nás zlikvidovat. To zase bylo jasné nám.
Nyní jsme se nacházeli ve skladě všeho možného, bylo tu snad cokoliv, od okurek až po tank. Najednou vběhlo dveřmi přímo proti nám pět agentů s maskovaným obličejem, ještě než stačili zaútočit se samopaly, zaútočili jsme my. Povedlo se mi tři z nich zbavit samopalů. Aerm jednoho zastřelil, ovšem poslední, jenž vlastnil samopal postřelil Aerma. Aerm se válel na místě v krvi a zanedlouho zemřel. Vztek ve mě zesílil a ihned jsem odzbrojil i tohoto agenta. Bohužel můj nejlepší kamarád už nás pozoroval z ráje. Měl jsem strach o Lien, ale zjistil jsem, že se umí velmi dobře prát. Zřejmě jsem nebyl poslední žijící učeň BigThiefa. Nevím však, proč mi to Lien nikdy neřekla.. Když už byli tři agenti vyřízení a mně se povedlo zničit čtvrtého, chytil ten poslední agent (jenž zabil Aerma) mojí spolu bojující kamarádku Lien a k hlavě jí namířil bouchačku, která před tím patřila Lien. Ten agent si sundal masku a já zjistil, že to nebyl agent, ale agentka… vlastně agentka, byla to moje bývalá dívka Lusia. Byla to ta, co jsem jí tak pracně hledal po příjezdu na Mars. Byla to ta, kterou jsem znovu našel a přitom rychle ztratil. Byly ve mě smíšené pocity. Nevěděl jsem, co Lusi říct, ale ona my poradila: “Nic neříkej a lehni si na zem.” Lehl jsem si, protože by ve své pozici klidně mohla zastřelit Lien, ke které jsem nyní cítil rozhodně víc než k Lusi. Šla ke mně, řekla mi, že jsem hajzl a že ke mě nikdy nic necítila, tak ať si nedělám iluze. Pak do mě dvakrát kopnula, když se chystala po třetí, Lien jí praštila loktem do břicha a bleskově jí odzbrojila, začali spolu bojovat. Lusi se podařilo opět získat zbraň a chystala se po Lien vystřelit. Avšak byl jsem naštěstí rychlejší, tak jsem Lusi zabil. V hlavě prázdno a v duši chlad, úzkost a bolest, nic horšího jsem v životě necítil, až nyní. Ztratil jsem nejlepšího kamaráda a svým zásahem i dívku, ke které jsem asi v koutě srdce stále něco cítil. Ovšem Lien jsem měl radši, nebylo času na zbyt. Nevystřelit po Luci, tak ztratím Lien a Lien byla ta dívka, jenž nyní ztratila zase svojí lásku. Byla to ta, jenž mě kdysi vytáhla a zachránila, když jsem se válel pod barovým pultem a byla to ta, která mě nyní pomohla, když do mě Lusi kopala a já se válel na Zemi. Ano, miloval jsem Lien, přiznávám se. Objal jsem jí a ona mě, nebylo však času na zbyt, museli jsme bojovat dále.
Vyběhli jsme na chodbu, všude už byli naši kamarádi, kteří likvidovali vládní jednotky. Nic nebránilo tomu, aby jsme šli zlikvidovat diktátora a jeho spolupracovníky. Bojovali jsme dál a armáda se pomalu vzdávala, nebo přidávala na naší stranu. Vypadalo to dosti nadějně, ovšem ještě mnoho nástrah na nás čekalo. Pomalu jsme je však překonávali. Agenti, jenž se v budově nacházeli byli pochytáni a později předvedeni před válečný soud.
Po třech hodinách jsme vběhli do diktátorské kanceláře, diktátoři se nám vzdali a kapitulovali, později pak byli popraveni, jako váleční zločinci a ráno byla opět vyhlášena svoboda a konec potlačování lidských práv. Země opět získala nezávislost, ve volbách byl konečně zvolen správný vládce Marsu. Byli jsme slavní, já, Lien i Aerm, jenž se na nás díval z vrchu. O slávu jsme ale nestáli. Pozval jsem Lien na rande, nic nenamítala. Bylo to v pohodě. Po nějakém čase jsme spolu emigrovali na Zemi, kde jsme byli vřele přivítání, a žijeme spolu dodnes.
A tak končí další z mnoha příběhů lidstva, jenž je skoro pořád pod tlakem vládnoucích, kteří dělají vše proto, aby se měli sami dobře a na lidech jim většinou nezáleží. Končí další z příběhů pohádek, kdy zvítězilo dobro nad zlem. Shledáme se zase tam pod sluncem, které svítí vstříc novým dnům, kterých v historii Země neustále přibývá.
Tak snad zase někdy za devatero horami a devatero řekami, za devatero nížinami a devatero jeskyněmi a hlavně za velkým mořem..

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nádraží 2002
Smutně sněží, čas běží a my s každou jeho setinou stárnem i když jsme mladí a máme se vcelku dobře (nebo to alespoň všechno dobře snášíme). Vypadalo to, že už bude jaro, ale co chcete v půlce února? Jeden den je patnáct stupňů nad nulou a druhý den je naopak mínus deset. Naštěstí se ty velké bílé vločky při dopadu ihned mění v kaluže. I když na druhou stranu, kdyby napadalo hodně sněhu tak nemusíme zítra do té podělané školy, protože by se do našeho zapadlého městečka na vysočině nedostal autobus.
A tak sedíme na starém, skoro opuštěném, nádraží, kde z jedné strany končí travou a plevelem zarostlé koleje a z druhé pak ty samé reznoucí koleje vedou někam pryč do nekonečna v dáli. Občas tu sice přijede nějaký nákladní vlak, ale to jen opravdu vzácně, jednou, dvakrát do roka.. A to se tady ještě v osmdesátým devátým vozily denně stovky lidi, mladí lidé do školy, staří do práce, nejstarší jen tak za svými příbuznými v nedalekém padesátitisicovém okresním městě. Je tu vidět, jak rychle pracuje čas, polorozpadající se areál zeje prázdnotou a všude kolem nás jsou připomínky toho, že tu před mnoha a mnoha lety někdo byl. Je zřejmé, že tu chodili lidé každodenně čekat na vlak, že semka přijížděly lidi každého pátečního večera na rockové zábavy (nebo na režimem tak nenáviděné punkové a metalové koncerty). Tenkrát těm mladým lidem bylo tolik let, jako je dneska nám 🙁 a teď jim je tolik, co nám bude za dvojnásobek našeho dosavadního života. Ty pátky sem vždy přijížděly partičky už napůl napitých teenagerů, zamilované páry a esembáci marně čekající na to, až se tady něco semele.
Na podlaze z rozpadajících kachliček leží desítky típnutých cigaret, přidáváme další. Legrace je v tom, že nám roky ve škole říkali, že kouření škodí zdraví. Myslím si, že kdyby to ty dementi neříkaly třikrát týdně, ušetřily by nám nejen stovky zbytečně prosezených hodin ve škole, ale také by mnoho lidí ani kouřit nezačalo, co vám totiž ve škole zakazují, to všichni dělají, třeba jen pro pocit protestu nebo odboje vůči onomu nedemokratickému školnímu zařízení.
Řeč se mezi námi stočila k tomu, kde brát prachy, přemýšlíme o tom, i ty blbý cigarety stojí padesát korun, k tomu si připočtěte kulečník, vstupné na různé kulturní akce, jako koncerty metalových a punkových virtuosů, kde tolik peněz vzít? Nikdo nemá nápad, brigády nejsou. O cigarety se vždycky dělíme, to už je tady mezi mládeží zvykem, skupinky a partičky naší věkové kategorie se flákají po městě, doma je to nebaví a tak se radši združují venku a prochází si zimně naladěným pěti tisícovým městečkem, všichni se známe a až na vyjímky se respektujeme. Málokdo ovšem zajde až sem na nádraží. A tak všechno, co tu je na žlutých, oprýskaných zdech napsáno patří k propadlišti dějin tohoto smutného nádraží. Některé z těch nápisů již nelze přečíst – jsou zašlé, jiné obsahují stručné zprávy typu “miluji tě”, “čekám lásko”, “chci tě kotě” a vypovídají o tom, že někdo někoho miloval, že někomu bylo smutně, nebo o tom, že ho ta dotyčná osoba odmítla a že to potřeboval někde napsat. I my dneska píšeme takové zprávy na zdi, tady se ovšem moc čmárat neodvážíme, bylo by to narušení jízdního řádu času.
Stmívá se a my probíráme naše plány do budoucna, kecáme o holkách, vychloubáme se, závidíme si, sníme. Láska se v tý rychlosti jakou se teď žene svět, jaxi vytráci z kontextu. Vztah se začíná a končí SMSkou, romantika je pozvat holku na chat a kdo nemá v záloze tři další partnerské oběti, není IN.
Co se takhle vrátit o patnáct, deset, pět let nazpět a být v našem současném věku a nebo se vrátit do svého mládí, navrhl někdo, myslím si, že by hodně věcí bylo jinak, lidi jsou dnes zbytečně omámeni konzumními výplody komerčních produkcí. Možná bychom se chtěli vrátit alespoň na základku, řekl jsem, tak do osmý nebo na začátek devátý třídy – krásný časy, já osobně jsem třeba přišel domů o půl druhý, aktovku sem hodil do rohu a další den jsem jí ráno ve tři čtvrtě na osm zvedl a šel jsem si lehnout do školy. Pak jsem se ale v listopadu přestěhoval, byl jsem v deváté třídě a to už šlo všechno nekontrolovatelně rychle. No a teď jsme všichni na středních školách, znuděni, zatěžkáni úkoly, s perspektivou intelektuálů zavřených v kancelářích nebo dělníků ve smradlavý fabrice. Já mám před sebou ještě tři a půl roku ve vzdělávacím ústavu, kde si odpykávám trest za mládí, někdo by měl těm bachařům říct, jak je jejich učivo nezábavný. Přál bych jim poslouchat každodenně sebe samotný, pak by možná většina změnila profesi nebo šla skočit z mostu. To jsou však bohužel jen blbý nápady, oni totiž vědí, jak je to nezábavný a nepotřebný pro náš normální život a právě proto nám ty kecy cpou do hlavy.
Pomalu se zvedáme, hodiny odbíjí jedenáct hodin, valíme domů. Let´s GO, sbohem nádraží, snad zase za rok.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Milovanná holka

Když sem jí políbil, byla má milovaná holka.
Pak sem jí ucítil a byla má milovaná holka.
Než sem jí proklínal, byla má milovaná holka.
Pak sem jí sledoval, protože byla má milovaná holka.
Když sem se litoval, byla má milovaná holka.