Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Milion snů
Byla jeho broukem v hlavě a všichni tak chápou hravě, co znamená ona dívka v tomto příběhu, bolí mě z toho mezi ušima, když nad tím tak bloumám, nevím proč ty staré věci opět zkoumám, zas a zas, když onen čas již v dálce jest a každý z nich má příběh jiný, z některých snů a vzpomínek zbyly už jen pouhé stíny, roky dnes již vrátit nelze.
Střípky toho léta v dáli, tenkrát u té skály když stáli, dívali se na sebe a doufali. Doufali, jeden v to a ona též. Žili svůj sen z poslední zimy, co zůstal v hlavách. Osmělit se není lehké, jak on má to děvče přesvědčit, že sny se plní, když dva přání mění v činy. Že to co nikdo neudělá, není a nelze v to věřit a pak časem v zapomění myšlenky zpronevěřit.
Samo pak to přišlo tam, kde se občas teď toulá sám. V některý věci už nikdo z nich nevěří, tenkát byly samozřejmé. Když někdo z nich něco objeví, řekne si to už znám, zažili jsme to tenkrát spolu tam. Řízené sny jsou krásné, realita jen když jsou do ní vkládány kladné emoce a dokud je do ní vloženo srdce.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Medvídek
========
Míval jsem já spolužáka,
ten měl doma velkýho,
plyšovýho medvěda,
než si ho potkala,
oba dva byli v pořádku,
teď je všechno jinak,
už se nevrátí staré časy,
za okny se blýská
a stále tam prší,
ty se mu vyhýbáš,
On tě hledá za ledovými kapkami
a mezi kalužemi,
zbláznil se.

Plyšákovi utrhla si nohu,
a jemu zalepila srdce přátelstvím,
Plyšák chce jít do zbraně,
bránit svého pána, tak si dej bacha,
seš jen holka z polárních oblastí.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

(tohle je zřejmě nějaký neralizovaný hudební text)

Mám na tebe
***********
Auta řvou jako letící ptáci
a slunce pálí, to mám rád.
Další den, který nestrávím v práci,
půjdu ven, hezky to rozdejchám.
Potkávám sexbombu s vlastní spouští,
dneska je mi blíž, to já znám.
dobrá nálada mě neopouští
její číslo seženu si sám.
Je to vzor pro královny krásy,
je vám jasný, tohle těžko vzdám,
z hlavy se jí dostat nepokouším
nerad se bráním náhodám.

Já na ní mám, nebudu sám,
těžko to vzdám a tak se vymlouvám,
dávno to znám, nejde to dál,
po ránu vyspávám, nechci vstát
Whoou..

Šla se mnou do cukrárny na klobásu,
dávali zas ňákej skvělej film,
nepozvat jí, tak už nenajdu spásu,
skončím třeba jako zoofil.
Krásný rty, co splývaj s létem,
oči s příchutí mandolín,
tvář ještě nezklamaná světem,
to vše mi dnes jako slogan zní.

Já na ní mám, nebudu sám,
těžko to vzdám a tak se vymlouvám,
dávno to znám, nejde to dál,
po ránu vyspávám, nechci vstát
Whoou..

Dlouhý dny, co končívaj nocí,
není to jen tradiční song,
a tak se lížem jako dva cvoci,
po stopách psanců, který nenajdou.
Krátký zdaj se být někdy flámy,
platí to dvakrát když jsem s ní,
zapadne slunce, pár šluků z trávy,
než zařveš švec, zas se rozední.
Jsem doma sama, pravila jednou,
nemusela víc, šel jsem tam,
těžko mě holky ze židle zvednou,
ona je výjimkou, říkám vám.

Já na ní mám, nebudu sám,
těžko to vzdám a tak se vymlouvám,
dávno to znám, nejde to dál,
po ránu vyspávám, nechci vstát
Whoou..

Ještě pár týdnů pod zákonem
a pak mě můžeš mít,
jestli budeš chtít.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Jak jsme jeli v osmé třídě lovit lochnesku
Naše učitelka přírodopisu byla svým předmětem přímo posedlá. Její smysl života byl pouze ve výuce biologie a zkoušení z ní. Snad také proto byla naší třídou nepříliš uznávána. Ne, že by nás biologie vůbec nebavila, vždyť podkmeny členovců, stavba buněk, tělní soustavy a poznávání bylin, jsou jistě zajímavé věci, jenže se už blížil konec školního roku a my jsme se všichni těšili na prázdniny. Určitě si dokážete představit naší radost a nadšení, když nám řekla, že pojedeme na školní výlet k Máchovu jezeru hledat lochnesku, která tam údajně byla nedávno spatřena somálskými turisty. Nešlo o to, že by jsme se tak moc chtěli účastnit nějakého výletu, ovšem přišli by jsme o týden vyučování, včetně tří hodin biologie. Všichni jsme také věděli, že je to nesmysl, lochneska přece neexistuje, stejně tak, jako že naše učitelka biologie je kráva. Jen paní učitelka tomu věřila, snad proto, že byla blbá, nebo proto že také vypadala jako lochneska a myslela si, že konečně nalezne svojí nevlastní sestru, kterou před dvaceti lety unesl sněžný muž, když byly na výletě s rodiči v Himalájích.
A tak jsme jeli. Utábořili jsme se nedaleko od jezera a v noci pozorovali hladinu, jenže pořád nic. Až jednoho dne nás vzbudil křik táborové hlídky. Vyrazili jsme s lopatama a pádlama do vody a začali jimi mlátit do míst, kde se hýbalo tělo bytosti o které si táborová hlídka myslela, že je to lochneska. Zanedlouho jsme ovšem zjistili, že to nebyla lochneska, ale naše paní učitelka, jenž se rozhodla, že si v noci půjde zaplavat. Ale bylo pozdě, nebohá učitelka plavala na hladině a měla modřin, jako by ji poštípalo hejno kukaček 🙂
Když se probrala na nic se nepamatovala a ptala se co se stalo. Pochopte, nemohli jsme ji říct pravdu, že jsme ji málem zabili lopatama a pádlama. Řekli jsme ji, že ji napadla lochneska a mi ji zachránili. Naštěstí nám uvěřila a mi jsme dostali na konci roku diplomy, řád práce a pochvalu za záchranu učitelky biologie. A tak jsme se stali hrdiny.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Letní pohodčka aneb jak jsem jednoho srpnového odpoledne pomohl kamarádovi
Ráno (ve dvanáct odpoledne) mě vzbudil můj prehistorický mobil o velikosti cihly, s anténou, která překážela při sezení, pokud jste si ho náhodou připnuli ke kalhotám. Zvonící mobil se naneštěstí nacházel na druhé straně mého kutlochu a tak jsem se nenamáhal ani pohnout, natož pro něj dojít. Přemýšlel jsem, v čem tkví má dnešní náhlá lenost a neschopnost jakéhokoliv pohybu, včetně převalení z levé části mého těla na stranu pravou. Dospěl jsem k názoru, že to bude nejspíš přehnanou aktivitou při včerejší chlastačce, kde jsme oslavovali s několika přáteli zakončení prvního ročníku v ústavu nazývaném “průmyslovka”. Nasvědčoval by tomu točící se svět, kyselá chuť v ústech, silná bolest hlavy a opice, která mi seděla na zádech a bránila mi v jakémkoliv sebemenším pohybu. Poohlédl jsem se alespoň po pokoji, který jsem bohužel nucen sdílet se svými třemi pomatenými sourozenci a křečky Prstohryzem a Bonifácem. Sourozenci zde nebyly, jen křečci tiše přežvykovali piliny, protože jim zase někdo zapomněl dát nažrat. Nemůžu vidět trpět zvíře (proto jsem také vstoupil do svazu za zrušení naší školy), přemohl jsem svojí kocovinu a vytáhl svoje chlupaté nohy z postele. Žrádlo pro křečky jsem však v šuplíku nenašel, nejspíš ho snědl můj děda, který semka chodí, když naše babička zamkne ledničku na zámek.
No nic, zašel jsem do kuchyně a vytvořil jsem něco k žrádlu pro ty chlupaté potvůrky a pak samozřejmě pro sebe. Zanedlouho po ochutnání mého kuchařského umění jsem však byl nucen navštívit záchod, zjistil jsem, že včerejší alkohol dosud vyvolává u mého žaludku zpětný chod a přidává k tomu i něco z vlastních kyselinových zásob.
Asi po pěti minutách strávených na kakací židli, jsem se přemístil zpět do pokoje, kde jsem nakrmil naše podvyživené křečky. Poté jsem vzal do rukou svůj cihlovej mobil a přečetl si SMSku, která už několik minut marně blikala na popraskaném vybledlém displeji. “Stav se v jednu, Karel,” přečetl jsem si obsah SMSky. Karel je můj kamarád ze základky, který bydlí na opačném konci našeho města. Spolu jsme kdysi po učitelkách házeli vlaštovky, když byly otočené k tabuli a spolu jsme snědli svého prvního psa, který patřil naší sousedce. Převlékl jsem se tedy a zašel si pro žvýkačku do ložnice, kde jsem spatřil svojí rádoby krásnou čtrnáctiletou ségru, jak si kartáčuje nahnědo obarvené chlupy na hlavě. Je prostě divná, řekl jsem si a opustil prostor našeho baráku.
Ve dvě už sem stál před kamarádovým domem. Byl sice trošku naštván a snažil se mě přesvědčit, že mi prý psal, ať se stavím v jednu, ale byl jsem neoblomný ve své lži a tvrdil mu, že určitě psal ve dvě. Ušklíbl se a pak nakonec řekl, že už je to jedno. Obul si svoje letní holínky a vydali jsme se ven. Vysvětlil mi, proč mě vlastně sháněl. Jeho vysněná holka, jménem Naděžda, kterou již pátý týden pozoroval z okna bytu svého strýce, totiž nedávno začala chodit s nějakým steroidama zdegenerovaným blbečkem z místního fotbalového klubu. Karel se nejprve rozhodoval, zda nemá podplatit místní cikány, aby trošku zohýbali atletickou postavu jeho soka v lásce. Pak však mého kamaráda, Karla, napadlo, že by bylo lepší kdyby se onen sportovec bez mozku, nějakým způsobem znemožnil a tak Naděždě poslal před týdnem poštou fotomontáž, kde se fotbalista pusinkuje s nějakým chlapcem ze svého fußbalového družstva.
Zbytek měl být dnes na mně. Karel totiž sehnal nějakou dívku, která vypadá jako kluk a která je za pětistovku ochotná se s oním fotbalistou líbat. Plán byl takový: Naděžda chodí každou středu v pět na aerobik. Já jsem měl přesně v onu dobu onoho fotbalistu nalákat na místo nedaleko Aerobik centra, kde na něj bude čekat Karlem podplacená mužatka, která se s ním ihned začne líbat a nepustí ho ze svého láskyplného objetí dříve než je spatří Naděžda.
Já mezitím ještě musím Naděždě sdělit, že fotbalista je přihřátej a že se před nedávnem vsadil ze srandy a o dvě kila s klukama, že Naděždu sbalí. To nebyl problém, za pomoci vymyšleného vzkazu jsem vylákal onoho důvěřivého fotbalistu na smluvené místo. Stačilo jen napsat na lístek: “Dnes v 16:45 před Aerobik centrem – sraz fotbalistů -> jdeme na pivo” a lístek mu šoupnout do jeho poštovní schránky. Poté jsem skočil za Naděždou s tím, že s ní musím mluvit a představil se jí jménem fotbalistova kamaráda. Také jsem ji nabídl doprovod a cestou k aerobik centru ji vyprávěl smyšlenou historku o sázce a jen tak mimochodem jsem se zmínil o fotbalistově orientaci. Naděžda z toho byla v šoku a když spatřila svého milého chlapce v objetí podplacené mužatky, zmizela v nedalekém baru. Já jsem se pro jistotu zdejchl, abych nepřišel o svůj úsměv. Jak jinak to mohlo dopadnout, než kopačkama.
No a pak už to šlo celkem v pohodě. Po čtrnácti dnech se Karel osmělil a “jen tak náhodou” si v trolejbuse přisedl ke své krásce. Sdělil ji, že ji odněkud zná a pak si jako náhodou vzpomněl, že ji viděl u baráku, naproti bytu svého strýce. Zašli spolu Do džbánu na jednu kolu a na dva beery. Tam ji řekl, že s ní chce chodit, pozval ji na rande a jejich láska trvá dodnes. Konééééééc.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

 Let
Padám v myšlenkách do mdlob nejistoty krásných zítřků a jistoty nezměnitelné minulosti. Pluji ke svému ostrovu na širém moři touhy, je zde mnoho nádherných dívek, které jsou tak krásné, že mě svými pohyby, půvaby a tvary uvádí do stavu snění, ale svojí krásně nenahraditelnou duší mě zase vrací mezi klidné realisty, kteří však nevylučují, že prožijí s těmito krásnými bytostmi nějaké zajímavé chvíle při nějakém dobrodružství.
Nyní však musím letěl dále. Vidím tajemnou podzemní skrýš a v ní své klony, každý je trochu jiný, ale přitom je každý mnou a každý má jinou náladu. Jsem to já v různých časových obdobích, jsem to já – jednou smutný a jednou veselý, jednou osamělý a jednou s přáteli. Jeden můj klon se líbá s dívkou na diskotéce a druhý se dívá o dva měsíce později na tu samou, jak se objímá s mým kamarádem. Jsem tu, když jsem zapojen v pouliční rvačce, celý spocený padám bolestí na zem. Jsem tu já, celý šťastný, když se mi povedlo zlomit svůj rekord v místní soutěži. Vidím, že jsem nikdy nebyl jenom dole a nikdy jsem nebyl jenom ve vysněných výšinách. Všechno má svůj čas a nic není bohužel i bohudík věčné. Čas je největší nepřítel člověka, lásky i celého světa. Čas je to co způsobuje starosti, někdo ho má hodně a někdo málo a kdo ho má málo ten má starosti. A starosti hýbou světem, starosti a láska. Dvě odlišné a přitom podobné věci, jedna zlá a druhá krásná.
Po dlouhém a náročném letu konečně přistávám před chrámem odpovědí a ptám se: “Co je vlastně nezvratná pravda, toho všeho kolem nás, jaký je základ a smysl člověka a proč je víra tak důležitá?” dostává se mi však jen nelogické odpovědi, nelogické jako mnoho věcí, které lidé dělají i přes rozumný odpor jiných, tou odpovědí je, že skutečně jistá pravda neexistuje, vše může být klam, pravdu si musí každý utvořit sám nebo si jí najít a s ní pak žít, jít a být, pravdou jsem já, vírou je můj bůh a smysl člověka je v množství lidí a práci, kterou lidé dělají i přes logický rozpor. A tak odcházím, trochu zklamán a trochu zamyšlen, není to asi správná odpověď, ale celkem mě uspokojila, i když to není to, co jsem chtěl slyšet.
Vznáším se opět do vesmírných výšek nad svět ve kterém žijeme a nad čas ve kterém jsme nuceni se nacházet i přes Einsteinovy geniálně hrůzostrašněkrásné teorie. Zde čas neběží, svět se nehýbe a nic nebolí ani nehřeje na srdci. A přitom všem je tu krásně, bez času nejsou starosti a zde se člověk nemusí ničím zabývat. Pocit toho, že zde člověk může mít, udělat a umět cokoliv na co pomyslí bez výjimky a bez jakéhokoliv přičinění a komplikace, uvádí člověka do stavu, kdy už vůbec nic nechce a tak relaxuje v těchto podivných myšlenkách, místech a krajích.
A pak jsem se probudil dva metry od postele, vzpomínky na mojí pouštní karavanu ze sna mě nutily o něm přemýšlet. Tak jsem na to přišel, bylo by to asi hrozné mít, udělat a umět všechno co chci bez problémů jen mávnutím kouzelného proutku. Nic necítit a nikoho nemít rád, žít bez cílů a svých vlastních hodnot a v tom všem je asi jedna z částí pravdy a smyslů světa, člověka a víry v níž chci věřit.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Láska je válka

Tam kde krása končí
a peklo začíná,
skrývá se bere nám
a nic nezbývá.

Ta pravá trvá jen pár chvil,
než se člověk zbaví návyku,
možná je a možná není,
pro lásku příliš povyku.