Jewels Star – návykový logický rychlík pro Android

Dámy a pánové, milí pařani. Dovolte mi, abych vám na stránkách svého blogu představil hru pro mobilní telefon. Hru, které jsem v posledních dnech obětoval opravdu obrovské množství hracích hodin. Je to totiž strašně návykový produkt. Nevěříte? Věřte…

Jak už jsem se zmínil, nějaký ten den mě (téměř 14 dní – abych byl přesnější) obtěžuje chřipka. Co je ale horší, v pátek a sobotu mně bylo ale tak nedobře, že jsem ulehl do postele a neobtěžoval se vylézat. Čas v posteli a nic nedělání se ovšem, jak známo, hrozně – až nechutně – vleče, pokud zrovna nemůžete usnout. A tak jsem si díky tomu vzpomněl na jednu hru ve svém mobilu a strávil u ní v posledních dnech tipuji tak 15 hodin čistého času.

Ano, pauzy v hraní jsem si dělal jen, když jsem mobil dal z ruky do nabíječky. Asi netrpělivě čekáte na to, o jakou hru se jednalo, tedy která gamesa mě tak neskonale dostala, že o ní musím psát.

Tak tedy. Byla to hra pro Android, nazvaná Jewels Star. Jejím autorem je vývojář či uskupení s názvem ITREEGAMER, o němž jsem sice nic zajímavého nedohledal, ale to není podstatné. Podstatné je, o co vlastně v Jewels Star jde. Vězte nebo ne, je to jednoduchý logický rychlík na starém známém principu – spoj tři stejné objekty a ony zmizí.

Na obrazovce se vám objeví určité množství drahokamů různých barev a vy jejich vzájemným zaměňováním musíte docílit toho, aby vedle sebe v horizontální či vertikální poloze byly alespoň tři stejné. Povede-li se vám to, ony drahokamy zmizí a na jejich místo se sesunou drahokamy výše postavené. Vaším úkolem je, ale takto pospojovat v časovém limitu, co možná největší množství drahokamů tak, aby jste postoupily do dalšího levelu. Nic víc, nic méně. Je to ale strašně návykové. Nevěříte, vyzkoušejte…

Hra je k instalaci zde:
https://play.google.com/store/apps/details?id=com.game.JewelsStar&hl=cs

Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého

povídka: Moravské pole… Tento příběh se zabývá střetem dvou znepřátelených vojsk mezi Dunajem a řekou Moravou. Ta dvě vojska se nemají, jak už to tak v boji bývá, vůbec ráda, a tak nastupují proti sobě v boji tváří v tvář. Ta dvě vojska jsou velmi odlišná, stejně jako jejich zájmy.

 To první vojsko, které je složeno převážně ze slovanských bojovníků (ale i německých), plní v této povídce roli těch hodných a hrdinných, jde bojovat po boku českého krále. Jejich boj bude tvrdý, jdou bojovat na život a na smrt. Druhé vojsko, které jde proti nim, je vojsko krále Rudolfa Habsburského. Toto vojsko je velmi silné a dobře vybavené ve všech detailech tehdejšího zbrojního průmyslu, jde bojovat za pomstu, kořist, výboj a slávu. S tímto vojskem se táhne i armáda Uhrů. Již předem se zdálo, že Přemyslova vojska budou (bohužel) poražena. Tak se také stalo. Boj byl tvrdý, Rudolfovo vojsko však vyhrávalo už zpočátku. Přemyslova vojska sice porazila druhý Rudolfův šik, dokonce se jim podařilo vniknout mezi šik třetí a srazit Rudolfova koně, ale to bylo bohužel všechno. Rudolfova bojová záloha totiž svého vojevůdce zachránila a poté zásadně změnila výsledek celé bitvy. Povedlo se jim od sebe oddělit části českého vojska, zajmout krále a následně ho zabít. Bohužel pro náš národ a hlavně pro všechny lidi té doby, kteří vkládali do Přemyslových vojsk naděje. Král umírá a s ním končí další z mnoha kapitol našeho českého národa.Autor: Vladislav Vančura

Narodil se roku 1891, byl popraven 1. června 42.
Byl lékařem ve Zbraslavi, slohový virtuos a provazolezec nad propastmi života a osudů.

Díla:
Poslední soud
Markéta Lazarová

Western Front 1914

Western Front 1914 je nová a povedená on-linová hra ve flashi od společnosti Miniclip.com a díky použité technologii je tato gamesa vlastně multiplatformovou záležitostí, kterou si můžete pustit jak na svém tabletu, tak na PC či svém jabkáči.

 

Nebudu tu popisovat všechny kvality hry, ovšem je nutno říci, že se jedná o akční plošinovku z prvního válečného konfliktu, kde o střílení není rozhodně nouze. Nepřátel je tu celá řada, navíc to zpracování a grafika se zvuky se opravdu povedly.

O vaše životy budou usilovat nejen běžní střelci různých typů, ale letadla na vás v této hře shazují bomby, najíždí do vás tanky, padají na vás parašutisté atd. Takže jak vidno, střílet je opravdu co a navíc můžete sbírat různé druhy zbraní a ty střídat. Jsou tu zákopy, miny, různé překážky.

V rozporu s první světovou válkou se však utkáte i s různými plechovými roboty nebo si takové monstrum třeba zařídíte.

Na začátku máte poměrně mnoho životů, tudíž se na jeden zátah lze dostat poměrně daleko, o to více pak samozřejmě mrzí, když skončíte mrtví s nápisem GAME OVER na herní obrazovce. Hra je plná zajímavých překvapení a rozhodně ji doporučuji alespoň k vyzkoušení. Já to včera udělal a myslím, že se k ní někdy rád vrátím.

 

http://www.miniclip.com/games/western-front-1914/cs/#t-h-a-H

01.jpg

02.jpg

 

 

03.jpg

04.jpg

 

Převrácený autobus 9.10.2001

Tak se zase jednou prohrabávám archívem textů, které jsem psal v dětství, pubertě a dobách svého středoškolského studia a narazil jsem na jakýsi krátký zápis o tom, jak se s námi převrátil při cestě do školy autobus. Předpokládám, že jsem ho nikde nikdy nepublikoval a nikoho to asi ani vlastně nebude zajímat, protože s odstupem času lze říci, že se vlastně nic tak hrozného nestalo, ale říkám si, když už jsem se s tím jednou psal, tak už to vypublikuji…

Tentokrát nepíšu nic vymyšleného, nic co by vzniklo v mé hlavě. Ale všechno si nepamatuji. Budu muset trochu zkreslovat. Tentokrát píšu, to co jsem zažil dneska ráno 9-10-2001.Do školy dojíždím. Začalo to obyčejně – jako každý obyčejný den, hodně učení a písemek, přivstanu si, pojedu dříve a naučím se, než začne vyučování. Autobus pro nás přijel včas, to se tu často nestává. Lidi – většinou žáci škol, do něj nastoupili a jelo se. Cesta z Polné do Jihlavy není nijak zvláštní, žádné velké kopce, rybníky, co by se tak mohlo stát? Najednou proti jede nějaký vůz (prý to byl náklaďák), autobus se mu snaží vyhnout, v tom se trhá krajnice a autobus se převrací na bok. Lidi padají na jednu stranu a tašky a věci na ně. Já se zachytávám na poslední chvíli o sedačku. Jsem na tom dost dobře ještě s nevelkým počtem dalších jedinců jsem se stihnul vyhnout pádu. Ty na druhé straně to měli horší, všechno na ně spadlo a ještě se praštili do hlavy. Jak ven? Okna nahoře, dveře jsou na zemi.. Přední okno je vyraženo, konec, jdeme pryč. Zanedlouho přijíždí dvě policejní auta, později hasičský nákladní vůz, sanitky, osobní hasičský vůz. Zajímavý pohled, autobus převrácený v poli, lidi kolem silnice, všude blikají světla přivolané pomoci. Všichni žijou, sláva. Čekáme, co bude. Vypadá to, že do školy přijedeme pozdě – SLÁVA. Poté sanitky odváží osm zraněných. Volám domů, přijel pro mě táta, OK. Možná jsem tam mezi lidmi trochu plácal kraviny – poúrazový šok. Jinak jsem skoro v pohodě, říkám si. Za hodinu jedu dalším autobusem do školy. Písemkám jsem se nevyhnul a bohužel jsem se na ně nestihnul naučit. Během vyučování pořád přemýšlím nad tím ránem, mohlo to dopadnout hůř, naštěstí ale nedopadlo. Kdyby se to stalo v autobuse, který jezdí o půl hodiny později a je přecpaný k prasknutí, myslím že by bylo minimálně třikrát více zraněných (ne-li hůř). Je to už dávno, ale na téhle trase se kdysi vymlátil podobným způsobem autobus a dopadlo to dost špatně. Byli tam i mrtvý. To už je asi čtvrtá havárie dopravního prostředku, v němž jsem seděl. Představa, že takhle budu riskovat život každý den je strašná. Radši na to nemyslet.

Okamžiky

Je zajímavé, jak malou a nepatrnou část v našem životě zaujímají skutečně významné a kladné okamžiky. Celý život se k nim vracíme a když se zdají dny příliš šedivé, vytáhneme je z trezoru a pocit nostalgie nás hřeje u srdce, sladkobolná euforie znovu rozpumpuje naši tuhnoucí krev, která si skoro zvykla na pocit, že ty staré dobré časy se už nevrátí, protože jak tvrdí Herakleitos: “Dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky.”

A jako nově opravené auto zatouží naše duše zažít alespoň něco podobného, jako před lety, když už ví, že stejné to být nemůže. Stejné ne, ale zůstává tu naděje, že to může být lepší, větší, silnější a krásnější, že to překoná vzpomínku z dob dávno minulých, že to přepíše, to nač vzpomínáme a že náš sen, o kterém sníme při dlouhých nocích dívajíce se na nebe, se stane skutečností alespoň na chvíli současnou.

Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla

Knihy C.D.Payna si získali moji oblibu v dobách mého dospívání. Tehdy mezi mladými kolovaly první díly jeho dnes již kultovní série Mládí v hajzlu a neminuly ani moje já. Od té doby si rád přečtu i další příběhy tohoto jistě zajímavého autora, který, ač není zrovna nejmladší, umí se nejen vcítit do role vzdorujícího pubescenta (viz Mládí v hajzlu), ale jak dokládá v mnou právě dočtené knize i do života matky tří téměř dospělých dětí a manželky, která se snaží dostat z okovů nefungujícího manželství.

 

 

 

Chřipka je sice nepříjemně věrná přítelkyně, ale mně jednou za čas umožňuje přečíst si knihy, na které bych jinak neměl čas a to i přestože jsem se rozhodl věnovat čtení více chvil svého života nežli dříve tím, že ukrojím z doby, kterou jinak trávím trénováním svých jater v hospodském prostředí.

 

U knihy Dědictví je tomu nejinak. Aktuálně ležím s chřipkou v posteli a tak přelouskávám jednu knihu za druhou. Tento knižní titul jsem si dovezl jako jeden z úlovků loňského knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a nutno říci, že jsem jím byl mile překvapen.

 

Kniha totiž nejen obsahuje můj oblíbený Paynovský humor, ale mám takový pocit, že je ho v této publikaci přesně tak akorát, aby to bylo únosné a tudíž byl děj, ač s lehkou nadsázkou, uvěřitelný a přirozený. Zároveň je ale protkán tajuplným příběhem, v němž hlavní hrdinka hledá svoje rodové kořeny a pravdu o spojení jejích předků s autorkou jí oblíbených románů.

 

V knize Dědictví, jak jsem již výše uvedl, se seznámíte s deníkem ženy v domácnosti jménem Helena, žijící poměrné fádní a průměrný život americké ženy setrvávající v manželství se suchým právníkem, který sex vyměnil za golf. Helena je zároveň matkou tří poměrně nesnesitelných polodospělých a dospělých potomků. Jednoho dne ale zdědí dům po zesnulé tetičce a to jí změní zásadně život.

 

Když se tuto nemovitost totiž rozhodne připravit a zvelebit pro případný prodej získá možnost jak utéci z okovů otroka domácnosti. A tak během těchto zvelebovacích prací tráví čas především čtením teenagerovských románů svého mládí od své oblíbené autorky a užíváním si nově nabitého volna, což ji kompletně promění život, umožní ji seznámit se s novými i starými muži jejího života a následně tak dospět k rozvodovému řízení a realizování nového vztahu. Celým příběhem se pak prolíná jakýsi téměř detektivní příběh, v němž Helena zjistí jistou spojitost své rodiny a zděděného domu s tajnůstkářským životem autorky zmíněných románů a snaží se dopátrat pomocí svého nového přítele a dalších osob, jak to vlastně všechno bylo. Tento fakt tak dělá z knihy velmi čtivou publikaci, která dle mého patří k těm lepším věcem, které C.D.Payne napsal.

 

PS:

Nebavily mě jeho Americké krásky…

 

 

Profil knihy:

http://www.databazeknih.cz/knihy/dedictvi-aneb-jak-helena-ke-stesti-prisla-149764

 

Rockmag.cz – končíme s bleskovkami

Lidé, kteří mě znají, vědí, že provozuji řadu internetových portálů a webů. Jedním z nich je od roku 2005 také hudební portál, který byl v roce 2006 rozšířen o hudební magazín a nese název “Rockmag.cz”. Podoba magazínu prošla na začátku roku zjednodušením, pokusím se nyní vysvětlit proč.

Práce na takovém webu je pro mě jako šéfredaktora rutinní záležitost. A každá rutina přestane po čase bavit. Přestane tedy bavit i práce na hudebním magazínu, pokud klesá zpětná vazba. Tedy odezva návštěvníků, chcete-li – čtenářů. Je sice hezké, že si na Toplistu přečtete, že na vaše stránky přišlo za určité období určité množství lidí, ale pokud nikdo nepřidává komentáře pod napsané články nebo vám nechodí reakce na e-mail či přes některý z kanálů sociálních sítí, přestane vás takováto strojová práce bavit, protože vám chybí kontakt s lidmi.Počet komentářů a reakcí lidí na Rockmag.cz začal ubývat cca někdy v roce 2009, lidé přesunuli svoje aktivity na FB, články četlo méně lidí. Bandzone.cz lidi lákal na možnost si hudbu pouštět, my na to si o ní číst. Je jasné, že jsme s těmito kartami museli jít nutně dolů a oproti konkurenci prohrávat, ale od jisté doby nám chybí programátor, takže jsme se technologicky dále nerozvíjeli. Naše chyba, ale nechtěli jsme jít cestou Bandzone.czDokud ale Rockmag.cz pomocí reklamy generoval určité množství peněz, byl jsem ochoten věnovat čas práci na webu i přes neveliké reakce čtenářské obce. A nutno říci, že čas strávený pracemi na webu Rockmag.cz nebyl ani tak adekvátně zaplacen.

Hodně času taky zabralo vydávání tiskových zpráv. Kapely i pořadatelé nám posílali tiskové zprávy v různých formátech a já je musel vzít, otagovat a nahodit do systému k vydání a to včetně úpravy fotek, z čehož jsme neměli nic. Měsíčně to bylo až 240 článků. Často se nám bohužel stalo, že když jsme potom například po pořadateli žádali akreditaci pro redaktory za to, že jim takovéto tiskové zprávy vydáváme, vysmáli se nám.

Vzhledem k tomu, že počet inzerentů na webu Rockmag.cz se po krizi roku 2008 propadl a reklamám za klik na FB, Google Adwords a dalších systémech se těžko konkuruje, rozhodl jsem se snížit množství práce na projektu a tedy změnit koncepci tak, aby se mi práce na webu alespoň částečně zaplatily. Již léta totiž není pro mě, jak z výše uvedených důvodů vyplývá, Rockmag.cz tak velkým koníčkem, abych na něm téměř zadarmo trávil veškeré večery. Hlavní bodem změny je tedy v magazínu na Rockmag.cz přestat vydávat tiskové zprávy zdarma – u nás byly takové tiskové zprávy prezentované jako bleskovky.

Aktuálně se tedy budeme zabývat pouze vydáváním vlastních původních článků, tiskové zprávy lze vydávat jen ojediněle. Například pokud se chystáme napsat reportáž z nějaké akce, můžeme vydat tiskovou zprávu o akci výměnou za poskytnutí akreditace.

Pro mě je to aktuálně obrovská úleva, protože věnuji Rockmagu tolik času, kolik mu věnovat chci, nevydávám ničí předem napsanou sebepropagaci a čas mohu věnovat jiným aktivitám. A hlavně Rockmag.cz pořád jede. Nemusím se trápit tím, že nestíháme vydat něčí tiskovou zprávu. A tak mě Rockmag.cz a práce na něm zase tak nějak baví 🙂 což v poslední době nebylo tak úplně zvykem. Někdy se opravdu člověk musí rozhodnout na co vy***t, aby se mohl posunout dále.

Stránky hudebního portálu:

http://www.rockmag.cz

Ivan Ringel: Můj život s tygry

Ivan Ringel je jedním z předních českých chovatelů a drezérů exotických zvířat a divokých šelem, který od konce šedesátých let se svými čtyřnohými svěřenci udivoval diváky nejen v ČR a SR, ale také v mnoha zemích Evropy. V současné době se věnuje především provozování rodiného zookoutku Ringelland. O svém celoživotním působení mezi zvířaty a lásce k nim i o cestách po světě nyní vznikla krásná kniha doplněná řadou fotografií.

Dnes přes noc jsem nespal. O půlnoci jsem totiž začal číst tuto publikaci a do rána ji celou přelouskal. Jak tedy patrno, četla se mi dobře.

Jě to pěkná životopisná kniha. Ivan Ringel v ní popisuje, jak šel za svým snem stát se drezérem divokých šelem. Což, jak jistě uznáte, není zrovna standartní přání mladého kluka. O to těžší je jeho realizace, ale postupnými krůčky a tvrdou píli se ke splnění svého snu dopracoval.

Ivan Ringel se svoji rodinou pracoval v českých zoologických zahradách i cirkusových manéžích v zemích bývalého Československa a dalších státech, tehdy především bývalého východního bloku.

V knize je popisováno téměř detailně, jak vznikaly jednotlivé drezůry. Často i smíšené – například lvy, tygři, jaguár či levhart. Nebo drezůra tygrů s hrochem. Drezůry vznikaly postupným učením bez bití, využitím přirozenosti a hravosti zvířat. Ivan Ringel dokonce bič nahradil jen taktovkou. Kniha tak vyvrací tvrzení českých rádoby ochránců přírody o tom, že drezůry nutně musí vznikat pod nátlakem a ubližováním němým tvorům. Opak je pravdou, láska a hraní se zvířaty je správná cesta.

Kniha vyšla v nakladatelství Městké knihy s.r.o.

ISBN: 978-80-86699-74-5

K objednání je kniha například zde:
http:///www.mestskeknihy.cz
http://www.srovname.cz/ivan-ringel-muj-zivot-s-tygry/srovnani-cen/k.2693754

Stránky zookoutku Ringelland:
http://www.ringelland.cz

Zákaz zvířat v cirkusech aneb jak zničit část kultury jedním šmahem

Svět je stále podivnější místo. Tradiční a fungující principy, na nichž je postaven jsou často nahrazovány novými a nevyzkoušenými, které se sice na první pohled jeví jako správné, jednoznačné a přínosné, ale na druhou stranu pod rouškou větší bezpečnosti a svobody nás ono nové připravuje o kus krásné žijící historie. Třeba o tradiční kulturu.

 Jako strašidlo se nyní Evropou šíří postupné zakazování vystupování exotických zvířat v cirkusech. Podlehla tomu Belgie nebo Velká Británie. Diskuse o možnostech tohoto zákazu se samozřejmě přelila i do ČR. Je to tak žhavé téma, že některé strany letos dokonce uvažovaly o tom, že by do svých volebních programů zahrnuly zákaz chovu volně žijících zvířat u cirkusů. O tento zákaz se snaží řada lidí sdružujících se do spolků “ochránců zvířat”. Znamenalo by to však zánik tradičního cirkusu, protože ať chceme nebo nechceme, cirkus bez zvířat pro většinu lidí není atraktivní. Není pro ně prostě cirkusem, možná tak alternativním gymnastickým divadlem. A to fakt moc netáhne.

Tento zánik je logický, aneb je to jednoduchá matematika. Lidé by do cirkusu bez zvířat nechodili a cirkusy by zkrachovaly. Je pravdou, že cirkusy v ČR od roku 89 nejsou formálně považovány za kulturu, ale kultura to bezesporu je. V některých vyspělých zemích světa i dost uznávaná. Lidé chodí na programy společensky oděni a na lístky stojí fronty dlouho před začátkem představení, aby se tam vůbec dostali. To však není případ ČR, kde byl cirkus v očích lidí degradován na něco dětinsky hloupého.

Argumentem ochranářů pro výše zmíněný zákaz je po vzoru jejich kolegů ze zahraničí tvrzení, že vystupování v cirkusech je týráním zvířat. Jakožto příznivce cirkusového umění a tradičního cirkusu si s nimi dovolím nesouhlasit. Vystupování zvířat v cirkuse týrání není.

V internetových i živých diskusích často narazím na tvrzení, že někdo viděl například, jak při představení nějaké zvíře bylo bito. Ano, pokud by tomu tak opravdu bylo, tak by se samozřejmě o týrání pravděpodobně jednalo. Je mi však divné, že nikdo z těch cca tří set lidí sledujících představení ono týrání nenahlásil. Mezi lidmi je spousta psychopatů, takže nelze vyloučit ani to, že se nějaký takový tyran v roli drezéra objeví v cirkuse, ale to pak nemá dělat ani mezi zvířaty, ani mezi lidmi, že? A kvůli jednomu šílenci přeci nelze zakázat všechny cirkusy plošně, to je přinejmenším dost unáhlený postup. Zkuste podobný logický postup aplikovat třeba na chovatele psů…

Osobně navštívím v ČR i mimo ní cca dvacet cirkusových představení ročně a nikdy jsem žádné týrání neviděl, je mi proto divné, že lidé, kteří cirkus navštíví jednou či dvakrát za život mají to “štěstí” a vždy tam k týrání zvířat dochází a oni “chudáci” jen mlčky přihlíží, … Přijde mi to jako jakási oblíbená moderní “urban legend”. Nechci tím říct, že všem nevěřím, jen si myslím, že vždy nejde o věrohodné tvrzení.

Pokud někdo prokazatelně týrá zvířata, měl by být okamžitě potrestán a zvířata by mu měla být odebrána. V Česku pokud vím takové případy nejsou. Jedná se pouze o propagandu některých „rádoby ochránců zvířat“, z nichž mnozí na cirkusovém představení v životě nebyli, ale prokazatelně ví o tom, že se tam zvířata týrají. Jinými slovy papouškují dogma, které někdo vypustil do světa, aniž by se snažili přesvědčit o tom, zda to pravda je či nikoliv. Nechci však házet všechny do jednoho pytle, tak jak to dělají oni s cirkusy. Pokud vím, neexistují žádné prokazatelné důkazy jako fotografie či videa týrání pořízená v ČR či SR. Jako důkazy se ve velkém často používají videa a fotografie z rozvojových zemí. A v mnoha případech není ani zjistitelné, zda se jedná opravdu o cirkus, protože se „týrání“ odehrává v kamenných budovách a stájích.

Pokud se argumentuje malými klecemi, není přeci problém ona kritéria důstojného žití zvířat nastavit pomocí zákonů. Většina českých cirkusů se snaží tyto normy splňovat dle parametrů EU a často jsou výběhy pro zvířata předimenzovaná oproti normám, které jsou dány zákonem. Viz třeba cirkusy Jo-Joo, Berousek a další. Pokud by případně měla zvířata špatné podmínky, je potřeba je nastavit státem tak, aby byly v pořádku. Nikoliv vystupování zvířat v cirkusech plošně zakázat….

Mimochodem, i kdyby k zákazu drezůry zvířat v cirkusech došlo, všech zvířat se to s velikou pravděpodobností týkat nebude, tak jak si ochránci přejí, alespoň prozatím. Půjde pouze o exotická zvířat jako jsou lvi, tygři, sloni a podobně. V zahraničí, kde k takovémuto neopodstatněnému, nevratnému a unáhlenému kroku došlo, je možné vidět velbloudy, koně, lamy, jaky.

Je mi jasné, že pro ochránce zvířat je v jejich očích cirkus horší než holocaust.. Argumenty ve prospěch cirkusu asi nebudou hrát roli, protože ho tak vidět chtějí. Otázka je, co přijde potom? Nedávno se nad tímto zamýšlel můj kamarád, taktéž příznivce cirkusů: “Co se zakáže potom – zverimex? Nebo konečně přijde zákaz koček a psů v panelácích? Bude se muset rozpustit místní myslivecký spolek? A co takhle rovnou zakázat prodej masa, mléka a vajec místním obchodníkům? Nebo se časem může stát, že i ve školních jídelnách budou muset vaše děti jíst jen zeleninu a sójové kašičky – jelikož si to nějací aktivisté přáli …” Musím mu dát za pravdu. Ať žije cirkus v tradiční podobě.

 

Souhlasíte-li se mnou, petice za zachování zvířat v cirkusech je k nalezení zde:

http://www.ceskycirkus.cz/

 

Moje FB stránka s cirkusovými fotografiemi:

https://www.facebook.com/cirkusovefotografie

William Shakespeare – Hamlet

Tento smutný příběh plný umírání, vražd a násilí začal tak, že se zjevil duch Hamletova nedávno zesnulého otce na stráži před hradem Elsinor v Dánsku. Stráž hlídal Horacio, Hamletův nejlepší přítel. A tak, když onu podivnou věc pověděl Hamletovi, Hamlet mu přislíbil, že se na další stráž půjde podívat s ním.

 

A jak pravil, tak také učinil. Duch opět přišel a pověděl Hamletovi strašnou a jedinou pravdu o příčině své podivné smrti. Vysvětlil mu, že když ležel v zahradě, nebyl otráven hadem, ale svým bratrem, který se díky tomuto krutému činu stal králem. Hamlet se tedy rozhodne pomstít svého otce, jelikož si však není jist, zda duch mluví pravdu a zda je to opravdu jeho otec, předstírá šílenství a snaží se současného krále nějaký způsobem z vraždy usvědčit. Přitom mu pomůže potulná divadelní společnost, se kterou zinscenuje představení o otcově smrti. Zděšený král se odchodem z představení prozradí jako bratrovrah. Při rozmluvě s matkou, které vyčítá rychlý sňatek s novým králem po nedávné otcově smrti, začne odhalovat i její druhou tvář a ona začne volat o pomoc. V tom okamžiku se ozve komoří Polonius, který je v té místnosti schovaný, a také začne křičet. Hamlet, domnívající se, že osobou ukrytou v místnosti za čalounem je král, probodne Polonia, otce jeho milé Ofélie. Ta z otcovy smrti zešílí a utopí se.

Král si je vědom nebezpečnosti Hamleta a pod záminkou Poloniovy smrti ho tedy posílá pryč. Cestou do Anglie Hamlet objeví u Rosencrantza a Guildensterna poselství, ve kterém nechává král Hamletovi setnout hlavu.

 

Naštěstí Hamlet rychle napíše nové poselství, v němž nechává popravit ty, kteří list doručí a sám odjíždí do Dánska na pirátské lodi, která je cestou přepadla. Mezitím se však do Dánska vrátil Laertes, což byl syn Polonia a bratr Ofélie, chce pomstít smrt svých nejbližších a Hamleta smrtelně zraní při mstivém souboji. Hamlet mu však ještě stihne před svojí smrtí kord vytrhnout a zabít krále, který se mezitím stal nepřímo zodpovědným i za smrt jeho matky.

Umírající Hamlet stačí ještě dát souhlas norskému vojevůdci Fortinbrasovi, aby se stal dánským králem.

 

 

Mohlo by se to stát i dnes?

Myslím si, že i dnes by se taková věc klidně stát mohla, navíc by to byl asi dobrý námět pro natočení nějakého hollywoodského akčního filmu. Hamlet 21. století by byl jistě kasovním trhákem a třeba už něco takového někde vzniká nebo vzniklo.

 

Jak by to šlo vyřešit dnes?

 

Těžká otázka – lehká odpověď. Dnes tu máme různé tajné služby, vše je zaznamenáváno na internetu v elektronické podobě a právo je propracovanější než kdysi. Doba médií si navíc žádá senzace a tou bratrovražda rozhodně je, tudíž by se o to nejspíš postarala média.