Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Otrokář
“Nevím, kam dřív skočit, a ty se táhneš jako štrůdl,” zvolal na mě vedoucí, ale mně to bylo jedno. Třicet kilometrů pěší chůze a teď ještě pomáhat hrabat listí. “Ať jde někam!” pomyslel jsem si. Chci si lehnout a spát a nikoliv tu pracovat jako otrok.
Potichu jsem se vplížil do svého stanu, snad si mě nikdo nevšimnul “I kdyby, mně už je to stejně jedno,” zamumlal jsem si pro sebe. Ale to už mě někdo chytl zezadu za límec – byl to vedoucí, dal mi do ruky hrábě a dohlížel na mojí otrockou práci. A tak jsem hrabal a hrabal. Samozřejmě, že mě to nebavilo. Jenomže, co jsem mohl dělat. Navíc jsem v tom nebyl sám. Konečně se začalo stmívat a já jsem si mohl jít lehnout, jaká úleva po těžkém dni to byla, to snad ani nelze vypovědět. Když vtom nás někdo vytáhl ze stanu, byl to zase !!!! VEDOUCÍ !:-(? Myslel jsem na nejhorší. A to nejhorší taky přišlo, protože řekl: “Stávejte, budete dnes držet noční stráž.” A tak jsme celou noc probděli polospánkem. “Na tábor už mě nikdo víckrát nedostane” pravil jsem. Jenomže další rok jsem tam jel znovu i přes mnou kladený odpor.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Okamžiky
Je zajímavé, jak malou a nepatrnou část v našem životě zaujímají skutečně významné okamžiky. Celý život se k nim vracíme a když se zdají dny příliš šedivé, vytáhneme je z trezoru a pocit nostalgie nás hřeje u srdce, sladkobolná euforie znovu rozpumpuje naši tuhnoucí krev, která si skoro zvykla na pocit, že ty staré dobré časy se už nevrátí, protože jak tvrdí Herakleitos: “Dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky.”
A jako nově opravené auto, zatouží naše duše zažít alespoň něco podobného, jako před lety, když už ví, že stejné to být nemůže. Stejné ne, ale zůstává tu naděje, že to může být lepší, větší, silnější a krásnější, že to překoná vzpomínku z dob dávno minulých, že to přepíše, to nač vzpomínáme a že náš sen, o kterém sníme při dlouhých nocíh, dívajíc se na nebe, se stane skutečností, alespoň na chvíli současnou.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odysea do bordelu

Bylo mi tehdy osmnáct, nebyl jsem příliš pohledný – ksicht jsem měl jako měsíční krajinu. Moc zkušeností s dívkami jsem také neměl, jakživ jsem kundu neviděl. Proto mě napadlo, v den svých plnoleťáckých narozenin, rozbít své prasátko a vydat se tuto skutečnost změnit do nedalekého bordelu, který stál hned naproti místní církevní škole. Čtyři hodiny jsem strávil nacvičováním oněch erotických pohybů, které jsem okoukal od opraváře praček, když k nám čas od času za nepřítomnosti otce zavítal. Najednou jsem se ocitl v ulici bordelu, ani nevím jak. A když se moje labilní rozhodování stabilizovalo na tom, že vkročím do dveří s nápisem “Naho-blaho”, rozbušilo se mi srdce napětím, jako nikdy předtím a začali mě svědět koule. Po čase jsem zjistil, že čím víc si je drbu, tím více mě svědí. Ještě jednou jsem se rozhlédl, zda mě nevidí nikdo z mých známých a poté jsem zmizel za dveřmi do ráje, jenž měli jednou provždy změnit můj život. V životě jsem si takto prostředí bordelu nepředstavoval. Jako v zoo, gorily, spousta koček… Náhle připlavala nějaká kráva, s ksichtem poštovní úřednice a zeptala se mě na můj vkus. Rozhlédl jsem se, všechny dívky byly hezké a navíc “do každé se dá,” říkával můj dědeček.
Nejvíce mi do oka padla půvabná brunetka. Její vlasy sahaly nad její veliká ňadra, která se viditělně rýsovala v eroticky laděném dekoltu. Její ladnou křivku, bych přirovnal k přesně vyměřenému geometrickému útvaru, který je konstruován tak, aby zaujmul co nejširší spektrum lidí a přitom nevybočoval ze zajetých standardů moderní doby. Byla to prostě krasavice. Když erosenka zmerčila, že na ni ukazuji prstem, zvedla se… a schovala se za bar. Bordelmamá ji však okřikla a tak jsem byl nucen vyslechnout si krátkou hádku, o popisu její práce. Zas tak ošklivý snad nejsem, napadlo mě. Nakonec neochotně přikývla a odtáhla mě na své pracoviště. Růžový pokojíček osvětlovaly růžové lampičky ve tvaru přirození.
S hranou ochotou kráska vyslovila slova “Připravím se..” A odešla kamsi, pryč. Nechala mě v pokoji asi tři minuty samotného. Tři minuty byla v ten moment věčnost. Nekonečná věčnost. Nakonec vstoupila dveřmi, kterých jsem si dosud nevšiml, neboť jsem byl nesvůj. Vypadala jak čerstvě vybalený dárek, byla zahalena do rychle svléknutelného oděvu a voněla jak něco z mého dětství. “Nasaď si čepičku.” Pochopil jsem, co po mě chce. Vyndal jsem z kapsy kulicha a narazil si ho na hlavu. Chvíli na mě koukala jako na stádo ufounů a pak se začala smát. Nechápal jsem proč. V záchvatu svého hlasitého, rajcovního smíchu vyběhla z místnosti a nechala mě tam samotného, samotinkého. Připadal jsem si jako odhozená šprcka.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Odplata aneb na hrubý pytel, hrubá zaplata

Je to celkem dávno, co jsme se přestěhovali a co jsem začal chodit na jinou školu. Byl jsem ve čtvrté třídě. Zvykl bych si tam asi rychle, nebýt jednoho člověka. Říkali mu Zubr. Byl to parchant, co Vám mám povídat. Byl největší, nejsilnější, nejdrzejší a hlavně mu vždycky všechno prošlo. Do další třídy se vždycky dostal o fous. Ale dostal. Ne, že bych byl nějakej svatoušek, naopak byl jsem pěkný kvítko. Ale na něj jsem prostě neměl. Stejně jako zbytek třídy. Věčně mě slovně napadal, urážel a dělal si ze mě srandu. Někdy mi dokonce schazoval učení a snažil se proti mě poštvat celou třídu. Nikdo, by se proti němu nepostavil. Riskoval by šílené bolesti břicha a vymlácenej úsměv. I když mě sral s pravidelností školního zvonění. Nic sem si z toho nedělal. Byl jsem v pohodě. Jednou týdně jsem chodil na karate. Nikdy jsem si však na Zubra nedovolil. Až jednou pohár mé trpělivosti přetekl a já začal kout pikle, jak mu jeho veselé kousky oplatit. Dlouho mě nic nenapadalo, ovšem jednoho dne mě políbila můza spravedlnosti a já dostal nápad nevídaných rozměrů. Domluvili jsme se se zbytkem třídy, přišli jsme do školy dříve a namazali jsme jeho židli speciálním lepidlem. Bylo to lepidlo, které na první dotek vůbec nelepilo, ani nebylo cítit, nebo vidět, ovšem po mírném zahřátí slepilo dva předměty tak pevně, že už je od sebe neoddělil ani Capperfield.
Když přišel Zubr, jako vždy po zvonění do třídy, všichni jsme dělali, jako že se nic neděje, ale koutkem oka jsme všichni pozorovali jak to dopadne. Zubr usedl na svojí židli, vytáhl nějaké učení na lavici a pak položil svoji hlavu na desku stolu a usnul. Učitelé ho už nechávali být, věděli že ho škola nezajímá, a že mu to učení jednou všechno bude na nic. Když ho vzbudili, byl pak akorát nervózní a vyrušoval svými výkřiky jejich už tak dost narušovanou práci.
Zazvonilo, Zubr se chtěl zvednout a odebrat se na záchod, zapálit si cigáro. Ovšem když se zvedl, měl na kalhotech přilepenou židli. Začali jsme se všichni smát, Zubr se zastyděl a zesmutněl, ovšem na jeho obličeji byl vidět tekoucí pot a vztek. Jak si někdo mohl dovlit tohleto provést obávanému Zubrovi? Snažil si židli odtrhnout od oděvu, ale nešlo to. Lepidlo bylo přece kvalitní, tuzexové.. Nevěděl co dělat, musel tam čekat na hodinu až přijde nějaký učitel. Zazvonilo a přišel Zubrem prvně v životě očekávaný pedagog. Zubr ihned začal žalovat a učitel, jenž to slyšel se nejprve nevěřicně pousmál, ale potom zpřísněl a začal vyšetřovat, kdo to udělal. Nikdo se nepřiznal, měli jsme všichni dudku, stálo to ovšem za to. Viděla ho totiž takto celá škola, když přecházel ze třídy do školníkovy dílny, jenž mu zajistli nový montérkový oděv..

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Od těch dob
Od těch dob, co prodal jsem značkovou kytaru,
sedávám každej den na žábě u baru,
holkám už neříkám své citlivé básně.
ony se nesmějí, bolí je dásně.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Ožralá

Dneska jsem byl na žábě
a pil, a pil, a pil.
Na smutek i zapomnění,
na to co bylo a už není.
Na tvé krásné obočí.
Na tvou vůni, na lesk očí
hebkost kůže na tvůj vlas.
Tak se skrývaj střepy krás,
vrať se zas, lásko má,
jedinná, nevinná, slzy
skanou do klína, když okolí
usíná a já stojím sám,
vlastně sedím, vzpomínám
a říkám si, že to bylo
krásný v onen čas, když ty ony
střepy krás, stály tam,
kde tvůj jas měl jistotu,
že mě vždycky můžeš mít,
a já s tebou můžu jít,
kdykoliv se mi bude chtít.
Jenže to dnes možné není
a tak sedím v sedle, piju,
přemýšlím zda vůbec žiju,
a v hodinách vidím chyby,
jako by čas nebyl přesný,
pouze krutý, připadá mi,
proč nelze vrátit čas,
sakra, sakra, sakra.
Písně duní odpolednem,
pod stropem zkrouceným,
mám před sebou celý den,
jak mám však naložit s námi,
když k tobě nemůžu jít,
nebo můžu, jenže bez výsledků,
efekt bude vraždící, nepohledný,
neúsměvný.
Jen tvůj úsměv od dveří,
co mi nikdo nevěři,
bude se mnou dál,
ve vzpomínkách žít,
a já budu muset dál jít.
Hledat lásky jiné, krásné,
jenže je to správné??
Není, není. Kdo mi pomůže
i rock´n´roll hraje pomalu,
mlatím prsty do stolu,
nikdo mě neslyší,
jako bych byl vzduch.
Jak nicotný si připadám,
ve dvou se to lépe táhne,
kde jsi, ach jo, sám, to ne.
Pěna s nikotinem mě nebaví,
parta je dobrá,
jenže já chci být jen s tebou,
s tebou, áááááááááááááááá..
Sakra, psát v tomhle stavu,
nemá patu ani hlavu,
zato mi nic nebrání,
složit hlavu do dlaní,
hlasitě se smát i brečet,
všude kolem klidně ječet,
ať mě zmlátí skinheadi,
stejně o nás nevědí,
aspoň láska bude nějakej efekt mít,
potím krev,
dělám všechno jen pro tebe,
chci jen s tebou nocí bdít,
šahat spolu s tebou do klína,
když kolem všechno usíná,
líbat se a objímat,
milovat se, usínat a
žít, tak jak se má,
ať to cenu má.
Jenže to je zbytečné,
stejně jsi daleko,
i když vím kde bydlíš.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

O Markétě (polobalada)
Na chodbě se ozvalo cinknutí klíčů. Otočil jsem se a zahlédl jsem Markétu, jak jde pryč od dveří. Šel jsem za ní a zeptal se jí, kam jde tak brzy. Řekla, že dneska musí jít dříve, protože by jinak nestihla autobus. No dobře, tak já tě doprovodím navrhl jsem jí. Snažila se slovně klást malinký odpor, ale přemohl jsem jí. Nakonec souhlasila. Zamknul jsem můj malý obchod s počítači. A šel jsem s ní. Když odjela domů a nastal víkend docela mi scházela, nudil jsem se u svého notebooku a programoval piškvorky. Asi sem si na ní za ten týden co u mě prodávala zvykl. Fakt skvělá holka – pěkná a chytrá k tomu, to se mi líbí. Navíc málokdy narazím na holku, která umí takhle dobře s počítačema. V pondělí se opět objevila v obchodě. Prohodili jsme jen pár slov, ale to mi stačilo, víc jsem nechtěl (nebo chtěl, ale nevěděl jak na to). Prozatím mi stačilo, že jsem se na ní mohl celý den dívat. Dobrý, asi díky ní nám teď do obchodu chodilo více a více lidí.
Pak jsem jí oslovil: „Jak sis užila víkend.” a ona na to: „Ale jo dobrý, byli jsme pařit u nás v klubu.” „A co ty ?” zeptala se a já na to jenom „Taky dobrý.” Chtěl jsem jí nějak zkusit sbalit,
někam jí pozvat nebo udělat něco podobného, jenomže vždycky jsem skončil u povídání “O víkendu”. Nevěděl jsem, co jí vlastně mám říct. A tak než jsem to stihl udělat, řekla mi, že se za týden vdává. Umanul jsem si tedy, že mám dost velikou smůlu, protože vždycky když se mi nějaká holka líbí, je tam nějakej problém. A tak jsem se uzavřel do sebe a povídám si jen s počítačem pomocí ASSEMBLERU… člověk za člověkem chodí do obchodu a já se v klidu lehce užírám.

Píšu už asi od 12ti let, recenze, články, rozhovory… A spousta těchto mých literárních výplodů z mého “pravěku” není nikde k dohledání. A tak sem si říkal, že je postupně některé zveřejním alespoň zde na svém blogu. Buďte proto tolerantní k chybám stylistickým i těm pravopisným, byly psány ještě v době, kdy sem na takové věci nedbal, o to víc sem chtěl tvořit a dát o sobě vědět… Takhle sem psal ještě dávno, než sem měl občanku (a chvilku potom).  Některé ty věci jsou celkem perly, jiné spíš k pousmání, ale je to doklad toho, že sem se tenkrát jen tak neflákal. Jeden takový článek vám zde právě přináším:

Nepokoj

Zdá se mi, že jsou všichni plní optimismu a tak jsem se rozhodl napsat Honzův depresivní myšlenkový pochod..
Doufám, že si to nikdo nepřehodnotí a neřekne si, že jsem to psal podle svých zážitků – i když některé shody s mými pocity tam jsou, jako v každém mém článku, recenzi, povídce nebo programu.
Popravdě řečeno, to přemýšlení o tom, proč se lidi chovají divně a myslí si, že se chovají normálně a proč jdou hlavou proti zdi a nikoliv s tím co cítí na srdci, ve svých duších a nebo ve své hlavě, mě provází pořád. Tak mi to prosím nemějte za zlé a berte mojí povídku jako jakýsi nepovedený slepenec mých i převzatých myšlenek, jako paskvil mého spisovatelského umění a jako paskvil který má něco do sebe.
Tahle povídka se jmenuje NEPOKOJ a doufám, že se Vám bude líbit, přestože není (nebo nemá být) veselá. Snažil jsem se ji psát tak, aby byla trochu bláznivá, trochu divná a při tom všem také trochu filozofická.

Nepokoj

Jmenuji se Jan a toto je můj příběh červnového zhroucení logického myšlení z roku 1996. Byl asi květen nebo červen. Začal jsem cítit jakýsi duševní nepokoj. Byl jsem přepracovaný, zamilovaný, zblblý, přeučený a přitom všem se mi chtělo udělat něco velkého, jenže nebyl čas. Tyhle pocity má občas každý člověk z dnešního, někdy krásného a někdy hnusného světa. Někdo tomu říká deprese, někdo si v tom libuje a některé šťastlivce to snad vůbec nepotká. A já jsem bohužel nepatřil ani mezi jednu z těchto skupin..
Škola je hrozná věc a ta střední někdy ještě víc. Ale to určitě znáte všichni. Kdysi jsem byl zarputilý (ale skoro nemluvící) optimista. Všechno mi šlo, všechno jsem měl, byl jsem bezproblémů. A když jsem se nudil? Zašel jsem se spolužáky a kamarády do klubu. Ale teď? Byl jsem plný pesimismu z toho všeho, co se dělo kolem mě. Nechala mě být má holka, jeden kámoš skončil na drogách, druhý má doma nějaké problémy (a zdá se, že jeho duševní nepokoj, začal překračovat i hodnoty, které do té doby uznával..) Škola, která mi doteď šla sama od sebe, na mě začala jen tak zničeho nic bezdůvodně útočit. Jsem oběť moderní doby. Nestíhal jsem tempo všeho, co se dělo kolem mě, vrávoral jsem za jedoucím vlakem. Začal jsem nad vším hodně filozofovat, nad vším jsem přemýšlel, aniž bych věděl proč nad tím přemýšlím. Před koncem školního roku, už jsem byl úplně zkleslý. Při vyučování jsem usínal a večer jsem nemohl spát. Všichni kamarádi to věděli, všichni se ptali proč ? Řekl bych jim to, kdybych věděl proč. Jednoho dne mi jedna z mnoha mých super kamarádek nabídla zajímavou věc. Ať se jí, pokud chci, svěřím se vším. Že mi to prej pomůže, člověk prý v sobě nemá držet negativní věci. Ale mě už se ani mluvit nechtělo. Nikdy jsem moc nemluvil, tak proč bych měl mluvit teď ??? Cítil jsem, že se se mnou děje něco divného a že tomu nedokážu zabránit. Marně jsem čekal na pomoc okolí, vždyť i ono bylo pod tlakem rychle jdoucí společnosti. Přes víkend jsem nevylezl z postele. Poslouchal jsem bigbít, protože bigbít mě vždy držel nad vodou. Myslel jsem na to, proč se to všechno kolem mě tak rychle valí a proč mám ze všeho divnej pocit ??? Zdálo se mi, že se všichni přestali smát. Jakoby bych byl blázen, že jdu a že se směju. A tak jsem se změnil, přestal jsem se smát. Jenže okolí se začalo smát tomu, že jsem smutný. Měl jsem proto špatný pocit z toho, že nejsem dost flexibilní. A že se nedokážu rychle přizpůsobit v danném časovém horizontu. Jenže tak to bývá, vy se přizpůsobíte a všichni se změní. Budu zase vysmátej, jako předtím. Ať si všichni říkaj, že jsem divnej – Mají pravdu, jsem blázen. Jenže jsem na to opravdu hrdej, vždyť kdo má dnes šanci a vůbec i to štěstí být veselým bláznem ??? Navíc je to lepší, než být vychytralým blbečkem a smutným intelektuálem. Nesnáším lidskou přetvářku, jak se na mě všichni dívaj divně, jen proto že se chci vymykat běžnostem nebo se jim vymykám. Všichni mě proto pomlouvají a ve skrytu duše mi závidí, protože to nikdy nedokážou a budou pořád jen průměr a béčka. Skoro nikdo si nedokáže udělat srandu ze sebe, všichni si jí dělají jen z někoho jiného a když na ně dojde, tak se cítí ukřivdění. Když něco ztrácíte, také něco získáváte a naopak, když se vydáte snadnou cestou nic nedokážete. Když jdete cestou velkého odporu, něco dokázat můžete. A jak se zpívá v jedné písni, kdo se bojí vodou jít, ten podle tónů faraónů musí žít. Takže se mějte vy, kteří se nechcete vymykat a radši půjdete kolem potoka, než aby jste ho překročili. Ztratil jsem holku, co jsem tím získal a co jsem ztratil? Je to pozitivní negativita? Nebo negativní pozitivita? Kámoš fetuje, ale aspoň mu chutná. Já nefetuju a jíst mi nechutná, protože jsem zamilovaný. Ale to přejde. Ono je to jedno, já ji mám rád, ona mě ne. Možná by to bylo horší naopak. Být v pozici milovaného, ale nemilujícího by mě postavilo do pozice ubližujícího a bezcitného. Takhle alespoň cítím. Všechno má svá pozitiva a negativa. Nic není ani černé ani bílé. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Láska je krásná, ale svoboda a volnost také není k zahození, pokud máš kolem sebe kamarády. Je těžké brát svět tak, jaký je, protože jinak to nejde. A proč se nade mě povyšuješ ty, člověče? Že máš lepší vzdělání než já? No a co, člověk není více člověkem, tím že má vyšší vzdělání. Člověk ve škole pouze přebírá informace. Dobrá a užiteční věc se také může stát ve špatných rukou špatnou a nebezpečnou. Ale platí to i obráceně. A že jsem naštvaný a neustále proti něčemu protestuju a na něco nadávám? Jsem nespokojený s tím, co se kolem mě děje. Všechno nejde vyřešit inteligentně a někdy na to ani není čas. Nesnáším škatulkování lidí, ale při tom i já sám je škatulkuji. Dělám i to, co se mi nelíbí. Musím, jako každý člověk. Nesnáším pohled na mrtvá zvířata na jatkách a při tom sám jím maso. Nesnáším šprty, ale přitom se i já ve škole snažím. Nesnáším některé lidi, ale přesto je musím pozdravit a musím s nimi spolupracovat. Nesnáším pokrytce a doufám, že jím nejsem a nikdy nebudu. Forever in Memory. Navždy v paměti??? Na co mi to bude, ovšem není špatné, když si Vás lidi pamatují a Ví o vás. Jenže jsem línej přehodnotit své myšlenky. Jsem línej, ale aspoň něco dělám. Znám lenochy, kteří nic nedělají a vystačí si s tím. Je mnoho otázek, jejichž odpověď nikdy neuslyším. A jen z pomyšlení na to, se mi dělá špatně. Jaký je význam člověka? Co zmůže jeden člověk? Nic. Jeden člověk nedokáže změnit celý svět. Jeden udělá málo a všichni dohromady udělají něco. Ale co to bude? Zničíme sami život na Zemi nebo nás zničí srážka s vesmírem ???
Co je vlastně láska? A proč to někdy bolí a někdy ne? Je to tak a ne jinak ??? Rád bych to věděl, jenže vědecké řeči mě neuspokojují, i když jim věřím. Je ve mně nějaký logický rozpor, nebo nesrovnalost, ale proč to tak je, to nevím?
A pak přišel konec víkendu, v němž jsem přehodnocoval hodnoty, některé zanechával a jiné získával. A pak už to bylo zase všechno jen krásný, ani nevím proč. Ale jsem šťastnej že to je tak a ne jinak. Lets´go.

David Havlíček (dhm@centrum.cz)

PS:
Při psaní tohoto textu jsem poslouchal perfektní muziku Daniela Landy a skupiny Mňágy a Žďorp